Ženy a milenky slovanských básníků/Puškinova Natáša

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Ženevská romance	Puškinova Natáša	Delfina Potocká

Údaje o textu
Titulek:	Puškinova Natáša
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 161–190. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Alexandr Sergejevič Puškin
Související na Wikidatech: [[d:Q7200|Alexandr Sergejevič Puškin a Natalja Nikolajevna Gončarovová]]

Alexander Sergějevič seznámil se s Natalií Nikolajevnou Gončarovou v nejtrudnější době svého života.

Car Mikuláš I., povolav básníka do Moskvy ke svému dvoru, slíbil sice milostivě, že sám bude censorem jeho prací, avšak určil za prostředníka mezi sebou a jím náčelníka tajné policie hraběte Benkendorfa. Byl tudíž Puškin vlastně pod nejpřísnějším dohledem úředním a každý jeho krok střežen velmi bedlivě. Hrabě Benkendorf, duše skrz na skrz policajtská, také nezanedbal nižádné příležitosti, aby závislost tu dal básníkovi cítit. Když Puškin svého „Borisa Godunova“ předčítal kdysi z rukopisu ve společnosti několika přátel, dostalo se mu za to přísné důtky. Bez carovy censury nesměl učiniti ani toho. — Uložili mu officielně, aby napsal pojednání „o vychování mládeže“. Hrabě Benkendorf ztepal jej pak jako školáka, že napsal, osvěta a genius že jsou základem dokonalosti, a dáno mu poučení, že osvěta jest nemravná a neužitečná. Když Oldekop, stvůra Benkendorfova, bez dovolení Puškinova vytiskl při svém německém překladě ruský originál básně „Kavkazský zajatec“, čímž básník hmotně byl citelně poškozen, marně dovolával se ochrany. Řeklo se mu, že v Rusku není zákona, jenž by zakazoval patisky. Nesměl, když si přál, přesídliti do Petrohradu, a když přece k tomu došlo, nesměl odtamtud se vzdáliti; nesměl odebrati se k vojsku, jež r. 1828 operovalo na Dunaji proti Turkům, nesměl odjeti do ciziny — ruská policie chtěla jej míti na blízku a na očích.

Pokusil se, aby z jejích drápů vyvázl. V dubnu r. 1829 opustil tajně Petrohrad, kde konečně bylo mu dovoleno meškati, a odjel na Kavkaz k vojsku Paskěvičovu. Válka proti Turkům byla v plném proudu a šarvátky opětovaly se téměř co den. Paskěvič přijal Puškina vlídně, ale s nelibostí snášel jeho zvyk potulovati se volně po táboře, jakož i to, že vyhledával bývalé své přátely, účastníky vzpoury dekabristů. Když pak uzřel, že básník při každé půtce s nepřítelem vrhá se do předních řad zrovna pod kule nepřátel, řekl k němu: „Život váš je pro Rusko příliš drahý — vraťte se zpět.“ A Puškin — který zmužile bojuje, vešel s vítěznými pluky ruskými do dobytého Erzerumu — musil odjeti do Petrohradu.

Na této dobrodružné cestě na Kavkaz zastavil se básník v Moskvě a dojem, jaký na něj učinila Natalie Nikolajevna, s níž se tam seznámil, byl takový, že zcela vážně začal se ucházeti o její ruku. Možná, že již r. 1828. prodlévaje v Moskvě, setkal se s ní v některé společnosti a že již tehdy obrátila k sobě jeho pozornost. Bylať to kráska v skutku neobyčejná. Novelista hrabě V. A. Sologub píše o ní ve svých „Vzpomínkách“ následovně: „Za svého života viděl jsem mnoho krásných žen, mnoho též naskytlo se mi ještě svůdnějších nežli žena Puškinova, ale nikdy jsem nespatřil ženy, která by družila v sobě takovou dokonalost klassicky pravidelných rysů a postavy. Byla vysokého vzrůstu s neobyčejně štíhlou taillí a s krásně vyvinutými plecemi i ňadry; její drobná hlavička kolísala se jako lilie na stvolu a půvabně se obracela na útlém hrdle. Tak krásného a pravidelného profilu nikdy jsem neviděl — a což pleť, oči, zoubky, ouška! Byla to na mou pravdu skutečná krasavice a není divu, že i sličné dámy jaksi mizely, kdekoli se objevila.“

Básník sám zove ji v jednom listě „plotniňkaja brjunetka“, byla tedy brunetkou kyprých a plných tvarů.

Za to Puškin nikterak nemohl slouti krasavcem. Naopak, byl přímo pokládán za ošklivého. Po otci pocházel ze starého bojarského rodu, se strany matky od prababičky mouřenínky, což bylo znáti i na jeho zevnějšku. Měl krátké, kudrnaté, ač rusé vlasy, tlusté, smyslné pysky, veliké, vyčnívající zuby, visící licousy a pleť snědou. Oči byly tmavé s přižloutlým bělmem, živé a bystré, pod čelem vysoko klenutým, na němž téměř nebylo obočí. Tak aspoň jej popisuje Ivan Turgéněv. Mohlo by snad překvapiti, že na muži zevnějšku tak málo poutavého mohla nalézti zalíbení kráska, jakou byla Natáša Nikolajevna. Avšak nesmí se zapomenouti, že to nebyl pouze hrabě Alexander Puškin, který se o ni ucházel, nýbrž zároveň největší ruský básník, muž duchaplný a nad své současníky daleko vynikající.

Přednosti tohoto druhu mívají pro srdce žen více kouzla, nežli se má obyčejně za to. A že skutečně Nataša celým srdcem k němu přilnula, toho nezvratným důkazem jest, že přes vášnivý odpor vlastní matky stala se jeho ženou. Nebyltě Puškin ani tak zvanou „dobrou partií“, příjmy jeho u dvora, kdež byl jmenován komorním pážetem, byly velice skrovné. Musil spoléhati na vlastní literární výdělek, neboť i nevelké jinak statky jeho otce byly naskrz prodluženy. Jenom náklonnost upřímná a hluboká dovedla ji za těchto poměrů připoutati k Puškinovi.

Překážky, jež se kladly v cestu jejich sňatku, nebyly nikterak ledabylé. Vedle nejistoty hmotných poměrů — věno Natalie Nikolajevny bylo rovněž skrovné — byly to i nepěkné zprávy, jež o básníkovi kolovaly po celé Moskvě. Vypravovalo se, že je člověk v ohledu morálním a náboženském zkažený, v politickém kompromitovaný a že jest u cara v nemilosti. Puškin musil se prosebně obrátiti na samého Benkendorfa, aby ho očistil z tohoto nařknutí, a teprve když onen potvrdil, že „car se na něj nehněvá, že Puškin jest pouze pod otcovskou péčí Jeho Veličenstva a že svěřen jest jemu nikoli jako náčelníku tajné policie, nýbrž jako člověku, v němž najde přítele a ochránce“, svolila matka nevěstina ku sňatku.

Mladý párek zasnouben byl 21. dubna r. 1830 v Moskvě, kde Puškin zůstal pak až do července. Na to odjel do Petrohradu, aby promluvil se svým otcem a uspořádal své poměry.

Puškin nečinil si o nastávajícím manželství žádných illusí. Píšeť nedlouho před svým sňatkem: „Žením se bez opojení, bez dětinského okouzlení. Budoucnost nejeví se mi v růžích, nýbrž v přísné svojí nahotě. Hoře mne nepřekvapí — jestiť částí mých domácích záležitostí.“ Přes to však učinil vše, aby své ženě připravil domácí útulek co nejpříjemnější a nejbezpečnější. Ovšem dřívější strasti i dále na něj doléhaly. Když odjel do Moskvy, byl za ním vyslán zvláštní policejní úředník s dotazem, jak směl bez povolení policie opustiti Petrohrad, a hrozilo se mu přísnými tresty, kdyby se ještě jednou dopustil tak svévolného kousku. Žádal opětně cara, aby směl odjeti do ciziny na cesty, ale prosba jeho mu s důtkou vrácena. Konečně nevida jiného zbytí vylíčil caru Mikuláši otevřeně trudné postavení své, žádaje, aby mohl alespoň vydati „Borisa Godunova“, kterého již r. 1826 odevzdal Benkendorfovi.

Tehdy car Puškinovi řekl, aby drama to přepracoval na román dle způsobu Waltera Scotta, k čemuž básník rozhořčeně odpověděl: „Lituji, že nejsem s to, abych předělával, co jsem už jednou napsal.“ Tři léta později opětoval znova svou žádost, ale i když změnil místa, která censor samodržce Ruska shledával „triviálními“, povolení k vydání přece neobdržel. Nyní žádost svou odůvodnil zcela prosaicky: „Nejsem bohat a honorář 15.000 rublů, jejž za tragédii dostanu, je mi znamenitým důchodem.“

Svolení došlo v říjnu a „Boris Godunov“ vydán na to 1. ledna 1831. Současně byl Puškin jmenován od cara historiografem s ročním důchodem 5000 rublů a od svého otce obdržel vesnici Boldino, tak že jakž takž byl hmotně pojištěn a mohl pomýšleti na sňatek.

Zatím již velmi horlivě si dopisoval se svou nevěstou. Listy jeho, i všecky pozdější, které psal Natalii Nikolajevně již jako svojí ženě, jsou plny prostoty a vřelosti a nejlépe karakterisují ušlechtilý a krásný poměr mezi nimi.

První list s datem 20. července (dle ruského kalendáře) 1830 doručil Natalii mladší bratr Puškinův Lev, jenž z Petrohradu ubíral se do Moskvy. V listě tom doporučuje bratra její přízní a líčí nehody, které ho potkaly na cestě do Petrohradu.

V listě ze dne 30. července zmiňuje se o tom, že pověst o nevšední kráse Natášině pronikla i do sídelního města nad Něvou. Píšeť: „Očekávají Vás tam s netrpělivostí. Nejkrásnější dámy žádají mne o Vaši podobiznu a nechtějí mi odpustiti, že jí nemám. Já oblažuji se tím, že stojím celé hodiny před rusovlasou Madonnou, podobnou Vám jako krůpěj krůpěji. Koupil bych si ji, kdyby nestála 40.000 rublů.“ Ale nedlouho zůstalo nebe jejich prvních dopisů bez mráčku. Ubíraje se z Petrohradu do Boldina k otci zastavil se Puškin ke konci srpna v Moskvě, a tu matka Natášina, která patrně měla za lubem jiného nápadníka pro svou nejstarší dceru, jemuž více přála, zasypala jej spoustou nejrozmanitějších urážek. Puškin při odjezdu z Moskvy píše v té příčině Natalii Nikolajevně: „Odjíždím do Nižného Novgorodu bez důvěry ve svůj osud. Jestliže Vaše matka se rozhodla překaziti naši svatbu a Vy hodláte poslušně se tomu podrobiti, — já podpíšu se pod všecky motivy k tomu, které jí bude libo uvésti, ano i v tom případě, budou-li tak podstatné, jako scéna, jež mi byla od ní učiněna včera, i urážky, jimiž ráčila mne zahrnout. Může býti, že je v právu a že jsem já v právu nebyl, když jsem v jednom okamžiku myslil, že jsem byl zrozen ku štěstí… V každém případě jste úplně svobodná; co do mne, dávám Vám čestné slovo, že budu náležeti buď jenom Vám, nebo že se nikdy neožením.“ Nicméně mráček ten byl brzy opět zažehnán listem, jejž mu Natalie zaslala do Boldina. Odpovídá jí z Boldina dne 9. září 1830: „Moje drahá, moje milá Natalie Nikolajevno, jsem u Vašich nohou, abych Vám poděkoval a prosil Vás za odpuštění pro útrapy, které jsem Vám způsobil. Váš list je čarovný a mne úplně uspokojil.“ Dále zmiňuje se o Boldinu, kde měl asi 500 duší, a o tom, že v okolí vypukla cholera, pro kterou bude mu pozdržeti se na vsi o několik dní. List svůj končí slovy: „Ještě jednou: odpusťte a buďte ujištěna, že šťasten jsem toliko tam, kde jste Vy.“

Cholera, o které se zmiňuje v tomto listě, zdržela jej při návratu do Moskvy déle, nežli očekával. Šířila se tak rychle, že vláda byla nucena uchopiti se prostředků co nejenergičtějších, aby epidemii potlačila. Z Boldina do Moskvy bylo zřízeno pět karantén a každá z nich trvala 14 dní. Puškin v dopise ze dne 30. září líčí svou zoufalou situaci a končí takto: „Můj anděle! Toliko a jedině Vaše láska mi brání, abych se nepověsil na vratech svého zakletého zámku (na týchž vratech, pravím v závorkách, děd můj oběsil kdysi Francouze, un outchitel, abbého Nikola, s nímž nebyl spokojen). Zachovejte mi svou lásku a věřte, že v ní jest všecko moje štěstí. Dovolíte mi obejmouti Vás? Není to snad nic pohoršlivého ve vzdálenosti 500 verst a skrze pět karanten.“ Avšak útrapy jeho neskončily se tak záhy. Do Moskvy nemohl, a odpověď na list nepřicházela. Ani nevěděl, co s nevěstou a její rodinou se stalo, meškají-li ještě v Moskvě, nebo jestli odtamtud z obavy před cholerou odjeli. Píše 11. října: „Pozbyl jsem zmužilosti úplně a věru nevím, co dělat. To je však jasné, že tohoto roku (budiž proklet!) svatba naše nebude.“ Se zoufalým humorem píše pak dále: „Stávám se dokonalým idiotem — až do svatosti, jak se říká… Přede mnou leží právě mapa: hledám, jak bych se k Vám dostal, mám-li jeti přes Kjachtu, nebo přes Archangelsk?“ Končí však galantně: „Líbám konečky Vašich perutí, jak říkával Voltaire ženám, které stály hluboko pod Vámi.“

Zdálo se, jako by se již vše spiklo, aby sňatek jejich nemohl se uskutečniti. Natalie Nikolajevna zůstala v Moskvě, ale tato byla uzavřena. Nikdo nesměl vcházeti tam ani vycházeti. Puškin v listech svých trpce si stěžuje, že Natalie neodjela. Když pak mu psal jeho otec, že ze svatby beztoho nic nebude, chtěl se dostati do Moskvy stůj co stůj a přestáti všech pět zmíněných karanten. Ale již v první mu řekli, že jest dovoleno cestovati pouze v záležitostech státních a že osoby soukromé vůbec nesmějí dále. Všecek zdrcen vrátil se tedy do Boldina a tu nalezl vládní rozkaz, že jest ustanoven — dozorcem nad karantenami v tamním okolí.

Cesta do Moskvy rozplynula se v nic, a zatím nastal advent. Nezbylo, nežli sňatek odložiti na příští rok. K tomu ke všemu listy od nevěsty ho docházející byly nečetné, a jak si stěžuje, příliš krátké, a otec jeho psal mu znova, že ku sňatku nedojde. „Příště snad už mi dá zprávu,“ píše Puškin 20. listopadu, „že jste se provdala.“

Zatím cholera přestala poněkud řáditi a básník mohl se vypraviti na cestu.

Dojel až do Platova, 75 verst od Moskvy vzdáleného, ale tu ho stihla nová nehoda: rozbila se mu koleska. Zůstal opět vězeti na místě, až se z toho stala Natalie Nikolajevna žárlivou. Slyšela, že byl návštěvou u kněžny Golicinové v Nižném Novgorodě, a psala mu, že snad tato věc ho tak dlouho zdržela v Boldině a nikoli karanteny. „Jak jste to mohla napsati?“ odpovídá jí Puškin 2. prosince; „jak jste mohla mysliti, že jsem uvízl v Nižném k vůli té sacrée kněžně Golicinové? Znáte-liž kn. G.? Ona je tak tlustá jako vaše celá rodina dohromady, mne v to počítaje.

List ten byl poslední v roce 1830. Přečkav šťastně v Platově poslední karantenu přijel do Moskvy. Jaké ještě další překážky musil překonávati, nežli mohl s nevěstou přistoupiti k oltáři, nevíme, ale že skutečně byly, o tom svědčí dosti pozdní datum jejich sňatku. Natalie Nikolajevna stala se chotí básníkovou teprve 18. února r. 1831.

* * *

Uváděje do své domácnosti mladou sličnou ženu, byl si Puškin vědom povinností, jež tím bral na sebe.

Věděl, že ho očekává tisíc nových starostí, těžký boj existenční se všemi mnohdy nepředvídanými strastmi a útrapami. Ale přes to tím vroucněji toužil po vlastním rodinném krbu, kde by při stísněnosti veřejných poměrů mohl svobodněji oddychnouti a nalézti náhrady za ústrky a pronásledování, jež přes všecku domnělou přízeň carovu bylo mu snášeti od policie. A snad i náhrady za své mládí, které nebylo nijak veselé. Ani ve svém vlastním domově nenašel jako dítě i jako dospělý muž toho srdečného tepla, v kterém duch tak snadně okřívá po všech trampotách, jež přináší život. Matka jeho byla sice žena duchaplná, ale prchlivá a výstřední, mimo to více nežli o rodinu starala se o přepych a skvělé společnosti. Otec, sestárlý hejsek, člověk naskrz bezkarakterní, podával o vlastním synovi, když byl od vlády internován v Michajlovsku, tajné zprávy policii a zasýlal jí opisy docházejících ho listů. Byl schopen každé podlosti a kdysi došlo ku scéně, v níž málem že syn nepozdvihl ruky na otce. K bratrovi a sestře Alexander Sergějevič nepřilnul, bylať jim vůči němu vždy a ve všem dávána přednost. Takový byl jeho domov.

Toužil po jiném, čistším a ušlechtilejším. Nalezl ho — ale i tam společnost, v níž žil, vrhla své temné stíny.

Byl to právě boj existenční, který vyssával všecky jeho nejlepší síly a nedopouštěl, aby snahy své a myšlénky seskupiti mohl k novým velkým výtvorům básnickým, „Bachčisarajský fontán“, „Poltava“, „Eugen Oněgin“, „Boris Godunov“ — to vše náleželo již minulosti. Co přišlo po nich, byly jen práce drobnější a prósa. Jest to skutečně úkazem trapným a zarmucujícím, že oba největší básníci slovanští, Mickiewicz a Puškin, v době plného rozkvětu svého talentu byli nuceni mrhati své síly na práce buď bezvýznamné neb alespoň vlohám jejich nepřiměřené. Trudný ten osud netoliko že oloupil potomstvo o nejeden geniální výtvor, ale ztrpčil též někdy až k zoufalství poslední chvíle života obou básníků. Puškin sice obdržel, jak již výše řečeno, při svém sňatku od otce ves Boldino, v níž mu náleželo asi 500 duší, avšak statek byl v nejhorším nepořádku. Správce dbal více o svoji kapsu než o prospěchy pánovy, tak že ho musil Puškin konečně vyhnati. Rovněž se strany Gončarových, jak se ukázalo, nebylo naděje na vydatnější podporu a záležitost věna zúmyslně protahována. Tak rozpočty a naděje, které si činil básník před sňatkem, se valně neosvědčily a nezbylo než spoléhati na vlastní ruce.

Jinak mladí novomanželé požívali nejplnějšího štěstí, jaké lze si jen mysliti. Natalie milovala svého chotě z celé duše a zpovídala se mu z každých, i nejtajnějších myšlének. Byla ovšem mladá a nezkušená — když slavila sňatek svůj s Puškinem, bylo jí teprve 18 let, jemu pak 32 — ale Puškin uměl vždy vlídným a laskavým slovem přivésti ji k tomu, čeho si přál, a tak rodinný život jejich nebyl nikdy vážněji zatemněn.

Když přijeli do Petrohradu, způsobil v celém městě zjev Natalie Nikolajevny opravdovou sensaci. Zmíněný již hrabě Sologub o tom vypravuje: „Od prvního pohledu jsem se do ní zamiloval; dlužno připomenouti, že nebylo tehdy jediného mladíka v Petrohradě, který by nebyl tajně vzdychal k Puškinové. Oslňující její krása spolu s tím magickým jménem spletla všem hlavu. Znal jsem velmi mnoho mladých lidí, kteří opravdově myslili, že jsou do Puškinové zamilováni, ačkoli s ní ani nebyli známi, ano snad jí ani nespatřili!“ Již v Moskvě obletovalo ji hojně nápadníků, z nichž jeden, Davidov, po jejím sňatku oženil se z hoře s jakous hloupoučkou osůbkou, a jiný, jakýs student, sepsal ze stejných pohnutek román, v němž vylíčil historii lásky Puškinovy. Byl ještě tak ukrutný, že román ten vlastnoručně básníkovi odevzdal. „Hrůza!“ podotýká k tomu Puškin v dopise ku svojí ženě.

Není ani divu, že tento všeobecný hold učinil Natalii Nikolajevnu poněkud marnivou. Ráda viděla, když mladí i staří za její přítomnosti ztráceli hlavu, a když krásné a vznešené dámy při tom bledly žárlivostí. Navštěvovala s Puškinem dvorní zábavy, plesy, divadla a koncerty. Kdekoli se objevila, byla vždy královnou. Ale skvělý ten život stál mnoho peněz — a těch se nedostávalo. Puškin na svatbu půjčil Gončarovým 12.000 rublů, leč zpátky přese vše upomínání nemohl jich dostati, o věně nemluvě, ačkoli Gončarov zatím již třetí svoji maitressu provdal s věnem 10.000 rublů. Jedině stará teta Natášina v Petrohradě, Kateřina Ivanovna, vřele jim byla nakloněna a jak mohla, je podporovala.

Stálých příjmů měli jen 5000 rublů služného, výloh ročně na 30.000. Puškin ovšem nesložil ruce v klín. Již r. 1830 založil s Delvigem, Žukovským, knížetem Vjazemským a s několika jinými přátely časopis „Literaturnaja gazeta“, z něhož sliboval si hojně důchodů. Ale Benkendorf časopis tento potlačil jen proto, že byl nepohodlnou konkurencí „Synovi otečestva“ a „Severní včele“, jež vydávaly podlé vládní stvůry Greč a Bulgarin. Puškin mstil se za to v „Teleskopu“, strhuje Bulgarinovi před veřejností masku, ale situace své tím nezlepšil. Proto, když vymáhání Nataliina věna zůstalo bezvýsledným a když marnou se ukázala snaha, aby statek otce jeho Michajlovsko ve Pskovsku lepší správou stal se výnosnějším, obrátil veškerou svoji činnost k dílu, od jehož vydání očekával velký hmotný úspěch. Byla to „Historie Pugačevské vzpoury“, k vůli níž podnikal časté cesty po guberniích kazaňské a orenburgské.

Sebraný a značně bohatý material urovnával a pořádal Puškin z pravidla na statcích v Boldinu nebo v Michajlovsku, kde měl více klidu k tomu nežli v Petrohradě. Z těchto cest přivezl si též svoji nejlepší povídku prosou „Kapitánovu dceru“ a z nich, rovněž pochází drahocenná jeho korrespondence s chotí, v níž veškerý jeho domácí život obráží se jako v zrcadle. Starosti o existenci i naděje v lepší budoucnost, nesnesitelné postavení u dvora a stesky na ničemnost a pronásledování tajné policie i radost z dětí, jichž v málo letech bylo tré a posléze čtyři, rady, pokyny a výtky neopatrné a koketní choti, která ne vždycky uměla zůstati v mezích, jež stanovil dobrý tón, a opět vroucí a vášnivá k ní láska — to všechno v nich nalézáme v pestrém střídání důležitých i nepatrných, veselých i kormutlivých událostí.

Vybírám z listů těch maně řadu ukázek.

Z Moskvy 8. pros. r. 1831 píše, když choť jeho byla v naději, starostliv, aby si neublížila: „Duše moje, ženuško moje, anděle můj, buď milostiva, dej pozor na sebe! Jestli pojedeš na ples, probůh, kromě čtverylky netanči ničeho!“ Dne 16. prosince: „Oba tvé listy jsem obdržel najednou, a oba mne rozhořčily a rozhněvaly. Vasil lže, že přišel u mne o 200 rublů. Aleškovi dát peníze jsem neporoučel za jeho špatné chování. Stůl zaplatím po svém příjezdu; nikdo tebe nežádal, abys platila mé dluhy. Vyřiď ode mne služebným, že jsem s nimi nespokojen. Zakázal jsem jim tebe obtěžovati a jak vidím, chtějí mé nepřítomnosti využitkovat. Jak směli k tobě pustit Tomina, když jsi ho nechtěla přijati? Ale i ty’s dobrá. Tancuješ podle jejich noty; platíš, kdo jen požádá — tak s hospodářstvím to nepůjde. Nežli někoho předpustíš, vzkaž, po mých záležitostech že ti nic není; a tvoje rozkazy ať jsou svaté. S Aleškou se vypořádám, až se vrátím… Nehněvej se, že se zlobím… Tebe, můj anděle, miluji, že to ani říci nemohu… Piš mi více o sobě, o svém zdraví. Na ‚sbory‘ nejezdi, není to místo pro tebe.“

Roku 1832, opět z Moskvy, 27. září: „Díky i za to, že kladeš se ráno spat. Pouze nebylo dobré, že se pouštíš do různého koketování: neslušelo se na tebe, abys přijala P…a, poněvadž ani jednou nebyl u nás za mé přítomnosti. Ač já tobě úplně důvěřuji, netřeba zavdávat světu podnět ku klevetám. Za to ti vytahám za ouško a něžně tě zlíbám, jako by se nebylo stalo nic.“ — 30. září: „Máš hřích, podezříváš-li mne z nevěry k tobě a z pozornosti k ženám mých přátel. Já závidím pouze těm, jichž ženy nejsou krásky, ne svůdní andělé, ne Madonny atd. Znáš ruskou píseň: ‚Nedej, bože, krásné ženy, krásnou ženu často na hody zvou!‘… Líbám a žehnám Mášu (dcerušku Puškinovu) a rovněž tebe, duše moje, můj anděle. Kristus s vámi.“

Roku 1833, z Pavlovska, 26. srpna: „Zde mnoho se mne vyptávají na tebe. Jsi-li tak krásná, jak se vypravuje, a jaká jsi: brunetka nebo blondýnka, štíhlá nebo tlusťoučká?… Zapomněl jsem ti sdělit, že v Jaropolci (vlastně: v Toržku) tlustá m-lle Požarská, táž, která vaří slavný kvas a peče výtečné kotletky, provázejíc mne do vrat své hospody, odpověděla na mé lichocení: ‚Styďte se všímati si krásy cizí, máte sám doma krasavici, že potkavši ji jsem si vzdychla…‘ Nu vidíš, má ženuško, že sláva tvá rozšířila se již po všech Újezdech. Jsi spokojena?… Sbohem, má buclatá brunetko (tak-li?)… Dívala-li jsi se do zrcadla a uvěřila, že s tváří tvojí nic na světě nelze porovnat? — Já duši tvou miluji ještě více nežli tvoji tvář. S bohem, můj anděle, líbám té vroucně.“

Z Moskvy, 2. září: „Můj anděle, vidím, že jsem učinil hloupost tebe opustiv a vydav se opět na život kočovný. Živě představuji si první následek. Tebe pronásledují pro dluhy, Paraša, kuchař, kočí, lékárník, mme Sichler etc., tobě nestačí peníze, Smirdin (nakladatel Puškinův) před tebou se vymlouvá, ty nemáš pokoje — hněváš se na mne — a konec. Ale to je lepší ještě stránka listu. Což jestli jsou u tebe opět nemoci, což jestli Maška stůně? A jiné, nepředvídané případy. Pugačev nestojí za to. Zdá se mi, abych na něho plivl a vrátil se k tobě.“ Z Nižného Novgorodu, 2. září: „Obědval jsem u Suděnky v Moskvě, mého přítele, soudruha mých mladých let. Též on je už ženat; i on má dvě děti, i on přestal hrát — ale on má 125.000 důchodu, ale u nás, můj anděle, to v předu. Jeho žena je tichá, skromná, není krasavice… Toho dne byl jsem u gubernatora, gen. Buturlina v Novgorodě. On i jeho žena přijali mne velmi mile a laskavě; pozval mne na zítřek k obědu. Trh se končil. Chodil jsem mezi prázdnými krámky. Učinily na mne taký dojem jako ples k ránu, když odjel už kočár Gončarových. Vidíš, že bez ohledu na ženu hradničího a její tetku já stále ještě miluji Gončarovu Natašu, kterou kradmo líbám, kam se podaří. Addio mia bella, idol mio, mio bel tosoro. quando mai ti rivedro.“

Z Kazaně, 11. září: „Jsi zdráva? Jste zdrávi všichni? Po cestě jsem viděl roční holčičku, která běhá po čtyřech jako koťátko a má již dva zuby. Řekni to Mašce.“ Z Lukojanova, 4. října: „Hleď, rozmazluješ se beze mne, zapomeneš mne — stáváš se koketní. Jedinou naději mám na Boha a na tetku. Snad ochrání tebe od pokušení bludu. Mám čest sděliti tobě, že já se své strany stojím před tebou čist jako novorozené děcko. Po cestě vláčel jsem se leda za 70 a 80letými stařenami a na mladé, šestnáctileté jsem nehleděl. Ve vsi Berdě. kde Pugačev strávil šest měsíců, měl jsem une bonne fortune — našel jsem 75letou kozačku, která pamatuje tu dobu jako my rok 1830.“ Z Boldina, 10. října: „Nestraš mne, ženuško, nemluv, že koketuješ; já přijedu k tobě, ničeho nejsa s to napsati — a bez peněz uvízneme na mělčině. Raději zůstav mne již v pokoji, a já budu pracovat a popílím si. Již týden, co jsem v Boldině, uvedu v pořádek svoje zápisky o Pugačevu a verše, pokud ještě jsou na snadě. Dovolí-li mně car vydat zápisky, budeme míti třicet tisíc rublů čistých. Zaplatíme polovici dluhů a budeme žíti v hojnosti.“ Z Abramova, 11. října: „A co to, že je Sáša ryšavý? Po kom to jest ryšavý? Neočekával jsem to od něho. O sobě ti povim, že pracuji pomalu… po vše ty dni bolela mne hlava, hryzla těžkomyslnost… Bůh ví, co se to se mnou děje. Stárnu a umem slábnu. Přijedu osvěžit se tvou mladostí, můj anděle!“

Z Boldina, 30. října: „Vypravuješ, že ne ledabylo koketuješ. Pohleď: není nadarmo koketování z mody a počítá se za příznak špatného tonu… Raduješ se, že za tebou běhají… jest proč se radovat!… Hle, to je celé tajemství koketerie: bude-li koryto, i vepři budou. Nač přijímati pány, kteří za tebou se fantí? Nevíš, na koho přijdeš. Přečti si bajku A. Izmajlova o Fomovi a Kuzmovi. Foma nakrmil Kuzmu jikrami a slanečkem. Kuzma ho prosil, aby mu dal pít, ale Foma nedal. Kuzma sbil Fomu jako psa. Z toho básník vyvozuje naučení: Krasavice! nehosťte slanečkem, nechcete-li dát píti — sic se vám přihodí to, co Fomovi. Vidíš-li?… Vesel se, ženuško, toliko nehýři a na mne nezapomínej. Není mi možno, abych tě uviděl učesanou à la Ninon; musíš býti zázračně krásná… Vylič mně své úspěchy na plesích, které, jak z listů tvých soudím, byly již nepochybně zahájeny. Ale, anděle můj, prosím tě, nekoketuj! Nejsem žárliv, poněvadž vím, že se do něčeho horšího nepustíš. Avšak víš, jak nemám rád vše, co páchne moskevskými slečnami, vše, co není comme il faut, vše, co je vulgární… Shledám-li při svém návratu, že tvůj milý, prostý, aristokratický ton se změnil, dám se s tebou rozvést, vot tě Christos, a z hoře půjdu se dát na vojnu.“ Z Boldina, 8. listopadu: „Opakuji ti, že koketerie nevede k ničemu dobrému. Ačkoli též má své příjemnosti, přece nic tak rychle nezbavuje mladou ženu toho, bez čeho není rodinného blaha ani klidu vůči světu: vážnosti. Není se ti co radovati ze svých vítězství… Ženuško, ženuško! Já jezdím po dalekých cestách, žiju tři měsíce ve stepní hluši, meškám ve shnilé Moskvě, kterou nenávidím… a proč? Pro tebe, ženuško, abys byla spokojena a zářila si ve zdraví, jak se sluší tvému veku a tvé kráse. Ušetř mne i ty. Ku starostem, nerozlučným od žití mužova, nepřidávej neklidu rodinného, žárlivosti atd. atd., ať nic nedím o cuage…“

Puškin vrátil se domů teprve 28. listopadu a ztrávil zimu z r. 1833 na 1834 v Petrohradě, jsa zaměstnán vydáváním „Historie Pugačevské vzpoury“. Jak viděti z jeho listů, zvláště z několika posledních, veselý život jeho ženy v petrohradských kruzích společenských působil mu dosti starostí, ač jinak její upřímná a bezelstná zpověď o každém kroku, jejž učinila, byla mu zárukou, že se v ní nesklamal. Kde ovšem shledal toho potřebí, nešetřil výtek a domluv. Ale plně zůstal věren tomu, co kdysi napsal jistému příteli: „Pro nic na světě nedopustím, aby má žena trpěla nedostatkem, aby nechodila tam, kde je povolána zářiti a se baviti. Ona má právo, aby toho žádala. Abych se jí zavděčil, jsem hotov obětovati vše…“

Na jaře r. 1834 vypravil Puškin svoji rodinu na venkov, do Jaropolce a do Zavodů, sám pak zůstal po celé léto v Petrohradě. V srpnu teprve vydal se na cestu za ženou a prodlel s ní nějaký čas v Moskvě. Odtud poslal rodinu zpátky do Petrohradu a sám odebral se do Boldina, kde nastalé nepořádky ve správě statku vyžadovaly nutně jeho přítomnosti. Z periody této pochází opět řada zajímavých dopisů k ženě. Tehdy také náhodou se dověděl, že petrohradská policie zná obsah jeho listů. Věc ta nesmírně ho rozhořčila. Píše z Petrohradu do Jaropolce 18. května: „Můj anděle! Pozdravuji tebe v den Mášivých narozenin, líbám tebe i ji. Dejž jí Bůh zoubků a zdraví! Toho přeju i Sášovi, ač není jeho svátek. Ty pak dávno, tak dávno jsi mi nepsala… Já tobě nepsal, protože jsem se zlobil — ne na tebe, leč na jiné. Jeden z mých listů dostal se do rukou policie, a tak dále. Hleď, ženuško, doufám — že nikomu nedáváš opisovati mých listů. Jestliže pošta otevřela list mužův k ženě, jest to její věc, a při tom to nepříjemné, že do tajemství rodinných poměrů vniklo se podlým a nečestným způsobem. Ale kdybys ty byla vinna, bylo by mi velice líto. Nikdo nemá vědět, co může přijíti mezi námi. Nikdo nemá býti přijat v naší ložnici. Bez tajemství není rodinného života. Ale vím. že to tvou vinou býti nemůže…“

Dvorní hodnost pážete rovněž naprosto se mu již znechutila. Píše ironicky choti své do vsi Zavodů 29. května: „Do společností nechodím, fraku jsem odvykl; večery trávím v klubu… Starosti majetkové činí mne zuřivým; s tvým dovolením bude asi nutno, jak se zdá, viděti mne ve výslužbě a s povzdechem svléci frak komorního pážete, který tak příjemně lichotil mé ctižádosti a v němž ku své lítosti nedovedl jsem si počínati švihácky. Ty’s mladá, ale jsi už matkou rodiny, i jsem jist, že ti nebude obtížnějším plniti povinnosti dobré matky, tak jako plníš povinnosti ctné a dobré choti.“ Dne 3. června opět si stěžuje na poštu a policii: „Nepsal jsem ti proto tak dlouho, poněvadž mne neřádnost pošty ochladila v té míře, že jsem nebyl schopen vzíti do ruky péro. Myšlénka, že nám někdo naslouchá, uvádí mne v zuřivost à la lettre. Bez politické svobody ještě žíti možno — bez rodinné nedotknutelnosti nemožno. Život na galejích daleko je snesitelnější… Slova ta nejsou psána pro tebe…“ Radil i Natalii, aby ve svých listech byla opatrnou.

A vskutku bylo proč. Zrovna ten list Puškinův, jejž ředitel pošty Bulgakov poslal třetímu oddělení, obsahoval nebezpečnou zmínku o třech carech. Aby nemusil plniti závazky své pážecí hodnosti, psal, že se bude hlásiti churavým, a dodává: „K careviči s novoročním blahopřáním nepůjdu: do jeho vlády daleko a já se jí beztoho nedočkám. Viděl jsem tři cary: první sám dal mně klobouček strhnouti s hlavy a vyplísnil za mne moji chůvu (car Pavel potkal kdysi v Jusupových sadech chůvu, jež nesla maličkého Puškina; protože děcko nesmeklo, došlo ku vzpomenutému zde výjevu), druhy (Alexander I.) mne nešetřil: třetí (Mikuláš I.), ač mne strčil mezi pážata, nicméně nepřeji si, zaměniti ho za čtvrtého. Od příštích dobra nečekej. Uhlídáme, jak se náš Sáša porovná se svým jmenovcem; já se svým jsem se neporovnal. Nedej Bůh. aby vstoupil do mých šlépějí, psal verše a měl sváry s carem. Ve verších otce nepředstihne a neudolá bičíkem obuchu.“

Benkendorf, přijav tento list, odevzdal jej svému tajemníku Millerovi, aby jej vložil mezi listiny, které chtěl vzíti s sebou k caru. Miller, bývalý spolužák Puškinův ještě ze studií na lyceu, zúmyslně položil osudný list do jiné přihrádky, doufaje, že tak Benkendorf na něj zapomene. To skutečně se stalo a básník byl zachráněn.

Věru nebylo nijak divu, že toužil vymaniti se ze své odvislosti a státi se svobodným. Dne 11. června píše: „Víš, co si myslím? Neměl-li bych k tobě přijeti na léto? Ne, ženo, je práce, posečkám ještě půl druhého měsíce. Ale pak k tobě vpadnu jako sníh na hlavu, jestliže jen mne pustí. Ty chceš umístit sestry své u dvora? Předně, nejspíše jich nepřijmou; a za druhé, přijmou-li, považ, jak si to budou vykládati v tom neřádném Petrohradě. Ty jsi příliš krásná, můj anděle, nežli aby’s se stala orodovnicí. Počkej, ovdovíš, sestárneš — pak si buď třeba přímluvkyní a titulární radovou. Já radím tobě i sestrám, abyste se držely opodál dvora. Nejste bohaty. Na tetu nelze ve všem spoléhat. Můj Bože! Kdyby Zavody byly moje, nepřivábili by mne do Petrohradu ani moskevským koláčem. Žil bych si jako bárin. Ale vy, báby, neumíte ocenit štěstí nezávislosti. Jste hotovy na vždy si zadati, jen aby se o vás řeklo: „Hier madame une telle était decidement la plus belle et la mieux mise du bal.“ — V listě koncem června choti zaslaném opětuje znova úmysl, jíti do výslužby: „Vážně pomýšlím již na to, jíti na odpočinek. Musíme pomýšlet na osud svých dětí. Jmění otcovo, jak jsem se přesvědčil, jest rozmrháno úplně a toliko přísné hospodaření může ještě zjednati nápravu. Já mohu míti větší příjmy, ale my též mnoho spotřebujeme. Kdybych dnes umřel, co se stane s vámi! Malá v tom útěcha, že mne pochovají v pruhovaném kaftaně a ještě k tomu na těsném petrohradském hřbitově a ne v cerkvi na volné prostoře, jak se sluší na pořádného člověka.“

Dne 2. července stěžuje si opět: „Prosím tě, nežádej ode mne něžných, milostných dopisů. Myšlénka, že ještě moje listy otvírají a čtou na poště, na policii a tak dále — mne ochlazuje a já mimoděk stávám se suchým a nudným.“ Natalie Nikolajevna hledala však příčinu jeho chladnosti jinde. Napsala Puškinovi list plný výčitek a podezřívání, na který tento odpovídá 11. července: „Ty má ženuško nerozvážná, nerozumná! Tu se na mne hněváš pro S…, tu pro krátkost mých dopisů, tu pro chladný sloh, a zase proto, že k tobě ještě nejedu. Přemýšlej o tom všem a uvidíš, že jsem před tebou nejen nevinný, ale div ne svatý. S C… nekoketuji, protože jí vůbec nevidím, píšu krátce a chladně ze známých tobě příčin a nejedu k tobě ještě pouze proto, že tisknu Pugačeva a zakládám majetek, a starám se a klopotím. Psaní tvé mne pohněvalo, ale zároveň také potěšilo. Jestliže jsi plakala, neobdrževši ode mne listu, je jisto, že mne, ženuško, ještě miluješ. Za to ti líbám ručky a nožky. Kdybys viděla, jak jsem se stal pilným, jak čtu korrekturu, jak popoháním Jakovleva! Jenom abych v srpnu byl u tebe.“ A za tři dny na to k tomu dodává: „Ty chceš určitě vědět, kdy už budu u tvých nohou? Poshov, moje krasavice: uvádím do pořádku jmění otcovo, to bude skončeno za týden. Tisknu Pugačeva; to zaujme celý měsíc. Ženuško, ženuško, měj trpělivost do polovice srpna, ale pak již objevím se u tebe a obejmu tě, a děti zulíbám. Ty snad myslíš, že takový svobodný život mne těší? Já spím a zdá se mi, že jsem přijel k tobě; ach, kdybych mohl octnouti se v jedné z vašich vesnic u Moskvy, Bohu bych svíčku rozsvítil. Rád bych v ráj, ale hříchy nepouštějí. Dovol, vydělám peníze, ne pro sebe, ale pro tebe. Já peníze nevalně miluju — ale vidím v nich jedinou možnost státi se neodvislým… Příjemná ti bude zpráva o mém hoři. Tyto dni zmocnila se mne těžkomyslnost, podal jsem žádost za přeložení do výslužby, ale dostal jsem od Žukovského taký výtopek a od Benkendorfa tak suchý list propustný, že jsem jen vzdychl a pro Krista a pro Boha prosím, aby mne na odpočinek nedávali. Ale ty jsi ráda, viď? Bylo by to hezké, kdybych tak byl živ ještě 25 let; ale padnu li před desíti, tu nevím, co ty si počneš a co řekne Maška a zvláště Saška. Málo v tom bude útěchy, že jejich tatíčka pochovali jako blázna a že jejich mamička byla až hrůza milá na Aničkovských (dvorních) plesích. Nu, co dělat. Bůh je velik. Hlavní je to, že nechci, aby mne mohli podezřívat z nevděku. Toť horší liberalismu.“

Rovněž se v tomto listě zmiňoval o věčné choutce Natalie Nikolajevny jezditi na plesy a káral ji za to, že k vůli tomu chce jeti do Kalugy. V následujícím však listě ze dne 16. července píše již shovívavěji: „Ah což Kaluga! Tam arci budeš carstvovat! Nu víš. ženuško, já tě neplísním; je to ostatně v pořádku: buď mladá, protože jsi mladá, a carstvuj, protože jsi krásná…“ A dodává: „Zdá se mi, že Saška začíná se ti líbit; těší mne to, není méně rozmilý než Maša, s kterou ty jen ustavičně tancuješ… Objímám tebe, děti všecky žehnám — tebe rovněž. Modlíš-li se pak každého dne, stojíc v koute (před ikony)?“

Vskutku dojemno jest čísti tento závěrek listu u muže tak v bouřích života otuženého, jako byl Puškin. Podobný passus nalézáme i v listě ze dne 3. srpna: „Děkuji ti za to, že se k Bohu modlíš na kolenou uprostřed komnaty. Já se málo k Bohu modlím, ale myslím si, že tvoje čistá modlitba lepší jest nežli má jak pro mne, tak pro nás všecky…“

Nedlouho potom skončiv tisk díla o Pugačevu přijel Puškin do Zavodů a odvezl svou rodinu do Moskvy. Odtud jeho žena vrátila se s dětmi do Petrohradu, básník pak jel do Boldina, aby se přesvědčil, jak správce hospodaří. Také se jednalo o prodej polovice statku, který byl značně zadlužen. „Ach!“ píše v té příčině své choti 15. září, „kdybych měl jen 100.000 rublů, jak bych vše uspořádal! Ale Pugačev, můj obroční mužíček, nevynese ani polovinu toho a i to my s tebou utratíme jako nic…“ Ale k prodeji nedošlo a Puškin odjel do Petrohradu s nepořízenou. Zimu a jaro r. 1835 strávil s rodinou tamtéž. V prosinci vyšla „Historie Pugačevské vzpoury“, jak se však zdá, nesplnila ve hmotném ohledu naděje, jež v ni Puškin kladl. Na jaře r. 1835 vydal ještě „Básně a povídky“, leč ani těmi se valně nezlepšily jeho poměry, tak že v srpnu, aby uspokojil věřitele a sobě pomohl z největších nesnází, vyžádal si ode dvora půjčku 30.000 rublů, jež měly srážeti se postupně z roční jeho gáže. Záhy toho trpce litoval. Z dluhů nevybředl a stal se tím od vládních kruhů ještě odvislejším.

Aby mohl klidněji pracovati a rovněž uspořádati starší práce, zůstal básník od konce srpna až do prosince na statku Michajlovsku, horlivě pracuje. Probouzel se o 7. hodině, vypil kávu a ležel do 3 hodin odpoledne, neboť zvyklý byl psáti na loži. Pak vstal a vyjel si na koni, o 5 užil lázně a po té obědval „brambory a kaši z pohanky“. Do 9 hodin četl a tak trávil pravidelně den co den. Ale při tom všem nejistá budoucnost jeho rodiny stále mu ležela na mysli. Stěžuje si v listě k ženě 23. září: „Jsem stále nepokojný, nic nepíšu a čas utíká. Nemůžeš si představit, jak živě pracuje fantasie, když sedíme sami mezi čtyřmi stěnami nebo chodíme po lesích, a když nikdo nepřekáží nám přemýšlet o tom, co krouží v hlavě. Ale o čem přemýšlím? Hle o čem: z čeho budeme žít? Otec mi nezůstaví majetku; už jej s polovice promrhal; váš majetek visí na vlásku. Car mi nedovolí býti statkářem, ani býti žurnalistou. Psát knihy pro peníze, Bůh ví, také nedovedu. U nás není groše jistého důchodu a jistých vydání 30.000 rublů. Vše spočívá na mně a na tetě. Ale ani já, ani teta nejsme věčni. Jak to skončí, ví Bůh. Jest mi smutno. Poceluj mne a hoře přejde, avšak ústečky svými na 400 verst nedosáhneš…“

V Michajlovsku našel vše při starém, jenom ne chůvy, která ho milovala a k níž přilnul za svého mládí víc nežli k rodičům. Říkali mu, že sestárnul a zošklivěl. „Hezkým nebyl jsem nikdy,“ dodává k tomu Puškin v listě ze dne 25. září, „ale mlád jsem byl.“

Vrátiv se opět do Petrohradu staral se Puškin horlivě o to, aby mu bylo dovoleno vydávati list, čehož po mnohých nesnázích konečně dosáhl. V zimě z r. 1835 na 1836 činil přípravy k prvnímu svazku „Sovremennika“, jak žurnál svůj nazval, a na to z jara koncem dubna jej vydal. Mnoho si od podniku toho sliboval. Meškaje v květnu za příčinou archiválních studií v Moskvě píše ženě: „Vidím, že jest mi nevyhnutelně nutno míti 80.000 r. důchodu. A budu je míti. Nepustil jsem se marně do žurnalistické spekulace.“ Jen že nesnáze, s vydáváním listu spojené, nemálo jej rozčilovaly. Zaměstnání to přirovnává k čištění stok. „Očišťovati ruskou literaturu“, píše dále v témž listě, „je tolik, jako vyklízet záchody a záviset na policii. Mám to rád jako… čert je vezmi! Krev se mi mění ve žluč!“ Podobně vyjadřuje se 18. května: „Mordvinov bude se na mne dívati jako na Tad. Bulgarina a Mik. Polevého, jako na vyzvědače. Čert mne to navedl, abych se narodil na Rusi s duší a s talentem!“ Přes tuto nechuť k žurnalismu a rozháranost hmotných poměrů pracoval stále a s neobvyklou u něho energií. Záhy došlo na svazek druhý i třetí, a s prodejem šlo vše hladce. Zdálo se, že tenkráte splní se jeho naděje a že konečně bude s to, aby si zajistil hmotné postavení a zabezpečil budoucnost svých dětí.

Ale nedošlo k tomu. Dříve ještě, nežli se mohl dočkati kýženého ovoce svého úsilí, zastihla jej tragická smrť.

* * *

Baron d’Anthès, rodem Francouz, býval v domě Puškinově dosti častým hostem. Přijel do Petrohradu r. 1834 z Paříže a o jeho původu kolovaly nejrůznější pověsti. Mezi jiným se vypravovalo, že je synem bývalé holandské královny Hortensie, matky Napoleona III., a že d’Anthès slula pouze jeho kojná. Dosud věc ta není objasněna; ale okolnost, že Napoleon III., když po známém převratu stal se císařem, jmenoval jej členem francouzského senátu, zdála by se domněnce té nasvědčovati. Do Ruska přijel za dobrodružstvím a zábavou. Baron van Heeckeren, holandský vyslanec u Petrohradského dvora, jej adoptoval a brzy podařilo se mu též získati pro něj hodnost poručíka v ruském vojsku.

Setkávaje se ve společnostech s chotí Puškinovou, začal se jí d’Anthès nápadně dvořiti. Byl to mělký, bezkarakterní hejsek, který drzostí hleděl nahraditi ducha a pro svoji hladkou tvář měl u žen štěstí. Chlubil se tím sám nejednou, a Puškinovi nemohlo býti lhostejno, že jméno toho dobrodruha začíná se uváděti ve styk s jménem jeho ženy. O neporušené věrnosti její byl ovšem naprosto přesvědčen, ale tím více ho dráždilo, že na čistotu a ryzost jeho rodinného života byl pojednou vržen stín nestoudnými jazyky. Zakázal baronu d’Anthès přístup do svého domu, maje za to, že tím snadněji ujde choť jeho pomluvě. Také na dvorních plesích a zábavách Natalie Nikolajevna d’Anthèsovi se vyhýbala a míjela úplně jeho společnost. Možná, že by se vše bylo skončilo klidně, kdyby se do věci nebyla vmísila podlost několika ničemů, kteří náleželi k přední ruské aristokracii. Hlavní úlohu měl v tom, jak obyčejně, prostředek nejbídnější, nejvíce opovržení hodný — anonymní listy.

Počátkem listopadu r. 1836 obdržel Puškin a zároveň i někteří z jeho přátel nepodepsaný list tohoto znění: „Velicí kavalíři, komandéři a rytíři nejjasnějšího řádu Paroháčů zvolili ve svém valném shromáždění za předsednictví velmistra řádu J. Ex. D. A. Naryškina jednohlasně Alexandra Puškina pomocníkem velmistra řádu Paroháčů a historiografem řádu. Stálý sekretář hrabě J. Borch.“ Ženy Naryškinova a Borchova byly známy svými milostnými avanturami. Dle papíru a písma domníval se básník, že anonymní ty listy pocházejí od vyslance van Heeckerena, který, když baronovi d’Anthès stal se styk s Natalií Nikolajevnou nemožným, tím více sám ji vyhledával a vyličoval jí, jak prý „ubohý mladý muž“ se nad tím trápí, ano odvážil se ji i přemlouvati, aby odešla od svého chotě. Nová tato ničemnost zdála se býti starému prostopášníkovi zcela přiměřenou — ale přece tenkráte vinen nebyl.

Bezejmenné ony paskvily psal mladý kníže Dolgorukov ve společnosti a na papíře knížete Gagarina, který později stal se jesuitou; také prý měl při tom účastenství tehdejší ruský ministr osvěty hrabě S. S. Uvarov. Padoušství těchto bídníků zavinilo celý ten další průběh neblahých událostí, jichž na konec Puškin stal se obětí.

Básník všecek rozzuřen nad hanebností, jak se domníval, van Heeckerenovou, napsal mu 21. listopadu ostrý list a vyzval barona d’Anthès na souboj. Ale na domluvu přátel Žukovského a Sologuba listu neodeslal a k naléhání jejich také na 15 dní souboj odročen. Tu nastal neočekávaný obrat. Baron d’Anthès prohlásil, že se neucházel o lásku choti Puškinovy, nýbrž její sestry Kateřiny a vskutku žádal nyní o její ruku. Tato mu — nebyla odepřena. V polovici ledna r. 1837 slaven sňatek a básník následkem toho vzal své vyzvání na souboj zpět. Pouze si vymínil, že i na dále přestane veškerý styk rodiny jeho s oběma Heeckereny.

Avšak d’Anthès i po svatbě nezapřel v sobě drzého a lehkovážného hejska. Na dvorních zábavách dvořil se opět okázale choti Puškinově přes to, že mu zjevně dávala na jevo své opovržení, a dovoloval si k ní různé dvojsmyslné vtipy. Starý van Heeckeren a jiní nepřátelé a závistníci básníkovi ovšem též nezaháleli a tak po jistém plese u hraběte Voroncova, kde se d’Anthès choval k Natalii Nikolajevně zvlášť nestoudně, odeslal básník list, jejž byl napsal 21. listopadu r. 1836 a tenkráte zadržel. Bylo to 25. ledna 1837. V listě tom píše Puškin baronu van Heeckerenovi mezi jiným: „Vy, zástupce hlavy korunované, byl jste otcovským kuplířem svého skutečného nebo domnělého bastarda. Všecko jeho chování se, jinak dosti pošetilé, bylo vymyšleno nejspíše vámi; od vás také nejspíše měl ony komplimenty, v nichž se rozplýval, a ty hlouposti, jež psal. Jako stará kuběna slídil jste po mé ženě ve všech koutech, abyste jí mluvil o lásce svého syna, a když tento, stižen jsa pohlavní nemocí, ležel doma a musil se léčiti, říkal jste jí, že z lásky k ní umírá, vy jste jí šeptal: ‚Vraťte mi mého syna!…‘ Nemohu dovoliti, aby syn váš po svém hnusném skutku směl ji kdy ještě osloviti, tím méně se jí dvořiti a častovati ji kasárnickými vtipy, hraje si na oddaného a nešťastného vzdychálka, kdežto nic jiného není, nežli ničema a bídník. Jsem tedy nucen vás žádati, abyste učinil konec těmto chlapeckým kouskům, ač přejete-li si zabrániti skandálu, který vám zcela jistě uchystám.“

S vyslancem van Heeckerenem Puškin se bíti nemohl, přijal tedy vyzvání na souboj od adoptovaného syna barona d’Anthès. Sekundantem Puškinovým byl přítel jeho podplukovník Danzas, d’Anthèsovým sekretář francouzského vyslanectví vicomte d’Archiac.

Souboj konal se 27. ledna o 5. hodině večer. Počasí bylo velmi sychravé. Soupeři měli na sebe vystřeliti z bambitky na vzdálenost dvaceti kroků. Barrièru mezi nimi tvořily jejich pláště. Každý mohl vystřeliti, kdy mu libo. Místo k souboji bylo zvoleno u Petrohradu za tak zvanou Černou říčkou. Puškin svolil ke všem podmínkám, ani o nich neuvažuje.

Danzas zamával kloboukem, soupeři začali jíti proti sobě. Zdvihli bambitky, mířili. D’Anthès vystřelil první, a Puškin padl obličejem k zemi. Pravil jen: „Jsem raněn.“ A když k němu všichni přiskočili, majíce za to, že jest mrtev, nazdvihl se a zvolal: „Stůjte! mám ještě dosti síly, abych vypálil svou ránu.“ D’Anthès vrátil se na své místo, bokem obrátiv se k Puškinovi. Tento, opřen levicí o zem, namířil a vystřelil. D’Anthès sklesl. Puškin odhodil bambitku a zvolal: „Bravo!“ Po chvilce se tázal: „Je zabit?“ — „Ne,“ odvětil d’Archiac, „ale je raněn do hrudi a do ruky.“ Puškin pravil: „To je divné. Myslil jsem, že se mi podaří jej zastřelit. Vidím, že tomu není tak.“ A upadl do mdlob.

Básník raněn byl smrtelně. Kulka mu roztříštila stehenní kost, kde se stýká s pánví, vnikla do břišní dutiny a zranila střeva. D’Anthès byl raněn zcela nepatrně.

Oba raněné vezli na saních do města. Puškin, ač, snášel hrozné bolesti, choval se velice mužně. Přijeli před obydlí básníkovo u „Pěvčeskébo mostu“. Choť Puškinova, které byl zatím Danzas oznámil, že manžel její měl souboj a že je lehce zraněn, přikvapila do předpokoje. Puškin jal se ji těšiti, že rána jeho nijak není nebezpečná a přiměl choť, že opustila pokoj, kam ho donesli sluhové. Teprve když se převlékl, dovolil jí vstoupiti. První jeho slova byla: „Jsem šťasten! Jsem živ a ty jsi u mne — buď klidná! Ty nejsi vinna, já vím, že nejsi vinna…“

Zatím dostavili se lékaři, dr. Šolc, dr. Zadler, na konec osobní lékař carův dr. Arendt. Shledali všichni, že zde již není pomoci. Také přibyli četní přátelé Puškinovi: Pletněv, kníže Vjazemskij, A. J. Turgéněv, Žukovskij a jiní. Puškin tázal se Šolce: „Co soudíte o mém stavu? Povězte upřímně.“ Lékař odvětil: „Nemohu vám zatajiti, jste v nebezpečí.“ Puškin na to: „Řekněte lépe: umírám!“ A obrátiv se ku své knihovně, zvolal: „S bohem, bratří!“

Dávali mu na život ledové obkladky a ochlazující nápoje, což mu poskytovalo značné úlevy. Seznav, že není na uzdravení naděje, žádal své přátely, aby již toho netajili před jeho ženou. „Nedávejte jí zbytečných nadějí,“ pravil, „netajte před ní, oč jde; víte dobře, nelze jí oklamati.“ Ale k sobě jí často nechtěl připustiti. Když všecka se chvějíc jako přízrak vkradla se do pokoje, kde ležel na pohovce, odvrácen jsa obličejem ode dveří, vždy ihned ucítil její přítomnost a říkal: „Žena je zde? Odveďte ji.“ Nechtěl, aby spatřila jeho trápení… Ale když odešla, ptal se: „Co dělá žena? Ona chudák trpí nevinně; ji v světě uhryžou.“

O půlnoci přijel opět dr. Arendt a přinesl mu od cara Mikuláše lístek tohoto znění: „Jestliže souzeno, abychom se již neuviděli, posýlám ti své odpuštění a poslední radu: zemři jako křesťan. O ženu a děti se nestarej: beru je ve svou péči.“ K ránu bolesti jeho staly se hroznými, tak že začal stenati. Ale nadlidsky se přemáhal, pamatuje stále na svou choť, aby ho neuslyšela. „Ubohá žena! ubohá žena!“ pravil několikráte. Natalie Nikolajevna však ho neslyšela. Ulehla u samých dveří pokoje, v němž se nalézal, aby při nejmenším vzdychnutí mohla býti u něho, ale opanoval ji těžký, lethargický spánek. Probudila se teprve tehdy, když se Puškinovi opět ulehčilo. Tento, sotva že k 7. hodině přestaly kruté jeho bolesti, zvolal: „Ženu! zavolejte ženu!“ a žádal, aby přivedli k němu též jeho děti. Měl, jak již vzpomenuto, čtyři: Mašu (Marii), Sašu (Alexandra), Grišku (Grigorije) a Natašu (Natalii). Přinesli je k němu ještě na polo ve snu. Na každé mlčky pohlédl, kladl jim ruku na hlavu a udělav každému kříž, pokynutím ruky odeslal je pryč.

Bolesti neochabovaly, avšak smrt nepřicházela. Ulevilo se mu, sám si kladl na tělo obkladky. Caru Mikulášovi vzkázal, že mu děkuje za jeho milost a jemu i jeho synovi že přeje šťastné panování; také všecky své záležitosti uvedl do pořádku.

Ku své ženě zachoval vroucí lásku až do posledka. Když opět dostavily se nové strašlivé bolesti, na domluvu přítele Dala, aby se nestyděl stenati, pravil: „Ne — není třeba vzdychati — žena by uslyšela — a směšno, aby takový nesmysl mne přemohl. Nechci.“ Druhého dne, 29. ledna, o druhé hodině odpoledne žádal o malinovou šťávu. Když mu ji přinesli, pravil dosti zvučným hlasem: „Zavolejte ženu, ať mi naleje.“ Přišla, klesla u jeho hlavy na kolena a dala mu lžičku, i druhou; na to přitiskla tvář k jeho tváři. Puškin pohladil ji po vlasech a pravil: „Nu, nic to není! Chvála Bohu, vše bude dobře. Jdi!“ — Klidný jeho výraz a jasný hlas probudil v choti jeho novou naději. Odcházela záříc radostí a pravila ke dru Spasskému: „Uvidíte, že bude živ, že nezemře!“

Skonal za půl hodiny na to. Poslední slova Puškinova byla: „Život skončen! Těžko dýchati — dusí mne — —.“

Mrtvolu básníkovu přenesli do vedlejšího pokoje, kabinet, kde zemřel, zapečetil Žukovskij na rozkaz carův. Také byl zakázán veřejný pohřeb Puškinův. V noci, tajně bylo tělo jeho odvezeno do Koňušenského chrámu, v průvodu četníků a policistů, a dům jeho obsazen vojáky. Car Mikuláš se bál, aby při pohřbu básníkově nevypuklo vzbouření. Ale přes to ve dvou dnech vystřídalo se u mrtvoly Puškinovy 10.000 osob a jeho smrť celá Rus jednosvorně pokládala za neštěstí národa. Po vykonané panichidě byla rakev s mrtvolou, rovněž v noci a s oddělením četníků, dopravena z Petrohradu do Svatogorského kláštera poblíž Michajlovska. Provázeti ji směl jediný A. Turgéněv.

Ze státní pokladny byly zaplaceny všecky dluhy Puškinovy. Dětem jeho byla udělena roční pense 6000 papírových rublů, vdově ročně 5000 rublů. Nepostaral se car o rodinu Puškinovu příliš štědře. —

Baron d’Anthès byl zbaven hodnosti důstojnické a vypověděn z Ruska, starému van Heeckerenovi poslána — tabatěrka. To znamenalo: „Odejdi!“

Natalie Nikolajevna odjela brzy po smrti Puškinově z Petrohradu. Žila s dětmi nějaký čas na vsi blíž Kalugy, později v Michajlovsku. Dlouho zachovávala věrně paměť svého chotě, na konec, po mnohých letech, provdala se opět. Druhým jejím manželem byl jakýsi generál Lanskij. Zemřela r. 1863.