Ženy a milenky slovanských básníků/Panna Eglantina

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Ženy a milenky slovanských básníků
František Kvapil
◄ Neznámá Panna Eglantina Princezna Repninova ►
Údaje o textu
Titulek: Panna Eglantina
Autor: František Kvapil
Zdroj: KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 91–118.
Licence: PD old 70
logo Wikipedie další články:
Juliusz Słowacki

Vzpomněli jsme již příčiny, pro kterou Słowacki 26. prosince r. 1832, právě o boží hod vánoční, náhle opustil Paříž, aby, sdíleje s valným počtem svých sourodáků hořký osud vyhnance, ve Švýcařích nový útulek sobě vyhledal.

Na konec listopadu nebo snad počátkem prosince vydal Adam Mickiewicz třetí, aneb vzhledem ku vnitřnímu rozvoji básně správněji počítáno čtvrtou část „Dziadů“. V podivuhodném tomto dramatu otčím Słowackého, profesor mediciny na Vilenské universitě dr. Becu, v postavě „doktora“ v takém světle byl představen, jako by z valné části byl příčinou křivd a pronásledování, které v letech 1823 a 1824 stihly ve Vilně polskou mládež vlasteneckou. Beze všeho oprávnění i bez podkladu skutečného vystavil jej Mickiewicz na pranýř jakožto denuncianta a pochlebníka ničemného Novosilcova. Ovšem jména neuvedl, avšak tolik individuelních znaků přikreslil, i to, že r. 1824 bleskem byl zabit, že každý bez rozpaků v „doktorovi“ poznati mohl dra. Becu.

Čin tento, v přímé a jinak srdečné povaze Mickiewiczově ztěžka vysvětlitelný, byl čirou nespravedlností a rovněž bezohlednou nešetrností oproti Słowackému, s nímž tehdáž Adam stýkal se přátelsky. Vždyť v polském literárním spolku v Paříži byli oba členy výboru, Mickiewicz předsedou a Słowacki jeho náměstkem. Mimo to měl Adam ve Słowackém respektovati básníka, který záhy se mohl státi literární jeho slávě soupeřem velice nebezpečným a o jehož významu dojista sám u sebe nebyl v pochybnostech. Leč stalo se již, ať pohnutka skutku byla kterákoliv.

V prvním návalu hněvu a rozhořčení chtěl Słowacki Mickiewicze vyzvati na souboj. Psal okamžitě příteli Michalovi Skibickému, aby mu byl sekundantem, avšak o záměru tom dověděli se také přátelé jiní — přišli a Słowackému věc rozmluvili. Uposlechl jejich rady. V Paříži však déle zůstati nemohl — půda jej pálila pod nohama — zvolil nové dobrovolné vyhnanství a přesídlil se do Ženevy.

Pomsta jeho záležeti měla toliko v tom, aby soka převýšil básnickou slávou, v kteréžto příčině dodává v jednom z listů svých k matce, kterou neskonale miloval: „Nic mi nezbývá, nežli tebe, matko má, zakryti paprsky slávy takové, aby tě jiné lidské střely dosíci nemohly.“

V Ženevě nalezl Słowacki hned po příjezdu několik krajanů, kteří pomohli mu nalézti vhodný a příjemný byt. Bylo to ve vísce Paquis několik krokův od města, v pensionatě paní Pattegové. Za stravu i posluhu zároveň platil měsíčně 130 franků, pokojík měl s vyhlídkou na sněžné alpské vrcholy a mimo to obkličoval villu smrkový a sosnový sad, což básníkovi živě připomínalo daleké rodné nivy.

Záhy byl se svým okolím úplně spokojen. Madame nebyla již osoba mladá, ale příjemná a neskonale dobrá. S ní vedla správu pensionatu dcerka její Eglantina, o níž Słowacki hned s počátku takto se zmiňuje: „Jest to panna věku okolo 30 let — kdysi musila býti hezkou — nyní však objevují se u ní vady staré panny. Při tom všem jest v konversaci velmi příjemna a dobře hovoří o svých známých.“

Obyvatelstvo pensionatu v průběhu roku velmi často se měnilo, hlavně na jaře a na podzim. Słowacki zastihl v něm ještě nějakou francouzskou rodinu, starého pána s ženou a synem, ti všichni záhy však odjeli a zůstal mu jediný společník — protestantský kněz, s nímž večer hrával v šachy. Měl tudíž s dostatek času, aby také se svými domácími a hlavně s pannou Eglantinou srdečně se spřátelil. Líbilo se mu u nich, a již světnička, kterou mu vykázali, plnila ho nadšením. Sám o ní píše zcela podrobně: „Mám pokojík velmi hezký, docela jako na vsi, s tapetami zelenokarmazínově mřížkovanými, čečetkový psací stůl, ohromný, ale ohromný fauteuil aksamitový, do něhož když usednu, ani mne viděti není, židle a jiný ještě stolek a kamna kulatá. Okna, jak ve Švýcařích je obyčej, s malými tabulemi, před okny pak dva smrčky, sosnu a starý dub, mnoho křovin, trávník až doposud zelený a chumáč růží. Okna moje jsou obrácena k východu, budu tedy míti v létě slunce, a když je za krásného jitra sobě otevru, také vůni růží a balsamitý parfum sosen.“ Jinak dům byl třípatrový, šedý a se zelenými okenicemi, hnedle při samém břehu Ženevského jezera.

Denní pořádek jeho života byl jednoduchý a v prvních měsících dosti jednotvárný. Vstával ráno pravidelně před desátou, načež sešel dolů do velikého společného salonu ke snídani, která sestávala z vajec na měkko vařených, studeného masa, z kávy a několika koflíků čaje. Potom odešel buď do města navštívit známých nebo se odebral do veřejné čítárny, nejčastěji však vrátil se do svojí komnaty a pracoval o svých nových básnických výtvorech. Ke čtvrté po poledni byl oběd. Po obědě přijímány návštěvy; dům paní Pattegové těšil se v Ženevě obecné vážnosti a zhusta četná společnost z městských intelligentních kruhů se u ní scházívala. O hodině deváté pil se čaj opět v saloně a ostatek dne věnován zábavě a rozhovoru.

Pattegovi přilnuli ku svému strávníkovi co nejvřeleji. Obě dámy snažily se všemožně, jak by Słowackému pobyt v Ženevě učinily příjemným. Madame stále dotazovala se po jeho přáních a libůstkách, hledíc mu ve všem vyhověti, bděla nad jeho zdravím, vůbec chovala se k němu s pečlivostí a šetrností skutečné matky. Panna Eglantina pak seznámila jej s crêmem ženevské lepší společnosti. Byl zván do předních salonů, do kasina, a všude jej přijímali s respektem, ano často před jinými jej vyznamenávali. Básník rád účastnil se podobných dýchánkův, i tehda, když v masopustě tancem byly zakončovány. Rád díval se do pestrého reje valčíku, kde Švýcarky, z pravidla blondynky sněhové pleti, o závod kroužily s melancholickými, zamyšlenými Angličankami.

Únor r. 1833 byl nadobyčej krásný. Bylo slunečno a teplo, a Słowacki prodléval nejraději v zahradě. Procházíval se v ní s pannou Eglantinou časně z rána, vypravoval jí různé osudy svého života a hledal fialky, které tu a tam již se počaly objevovati. Sad byl v té době již všecek zelený, nebe lazurové bez mráčku, a vysoko na obzoru rýsoval se křišťálově bělostný Mont Blanc svojí ledovou korunou, ozdobenou někdy závojem stříbrných, průsvitných obláčků. Madame Słowackému zvláště zavděčiti se chtějíc uspořádala též jednou soirée výhradně pro něho, sezvavši k tomu několik v Ženevě bydlících Polákův a věnec mladých roztomilých dam. Bavil společnost jak nejlépe dovedl a tak se rozjařil, že jim všecky polské tance ukázal, od mazura až do kozáčka. Všichni byli velmi spokojeni, toliko básník sám nemohl zbaviti se melancholie, která z nenadání se ho zmocnila.

„V hloubi duše cítil jsem přece neobyčejný smutek,“ vyznává, „upomínky v davu ku hlavě se hrnuly a naplňovaly srdce — pusté…“

Tehda zažil i jinou ještě příjemnost. Jistého večera přišla k Pattegovým paní Morinová, choť jednoho z nejpřednějších ženevských lékařů, rodem Vlaška, dáma velmi vzdělaná. S její dcerou, půvabnou, černookou Elizou, rád Słowacki se bavil, neboť podle italské methody rozkošně zpívala.

Madame Morinová měla tenkráte pro Słowackého neočekávanou novinu. „Mladý N. N.,“ tvrdila, „dnes mi povídal, že v jednom z francouzských žurnálů četl dlouhý a pochlebný článek o básních Julia Słowackého.“

„Znáte snad tohoto básníka?“ ptala se s úsměchem.

Słowacki se tvářil, jako by ho článek ten pramálo interessoval, ale hned druhého dne s tlukoucím srdcem spěchal do „Société de lecture“, v níž největší počet denních časopisů se nalézal, a odkryl konečně kritiku o svých básních v „Revue Européenne“. Zněla vskutku pochlebně. Úvaha začínala hymnou jeho „Bohorodičce“, jejíž překlad připojen, rovněž podán příznivý referát o veršované povídce „Žmiji“ a dosti obšírný rozbor tragédie „Marya Stuart“. Na konec následoval ještě překlad celého „Araba“. Autor její ani toho nesmlčel, že jest básníkovi teprve 22 let, všecko pak promíseno bylo limonádou cukrových pochval a vykřičníků plných obdivu. Słowackého bavilo, když viděl sousedy, ani čtou článek o něm nevědouce, že hrdina sám sedí mezi nimi. Někteří zapisovali si též jméno nové hvězdy na básnickém horizontu do notesův a náš rek ztápěl se s rozkoší ve vlnách přátelské literární reklamy.

Všecky dámy chtěly „Revue Européenne“ čísti a nelze popříti, že drobná tato událost nimbus kol hlavy Słowackého se vznášející ještě rozmnožila a sesílila. V kruhu svých známých těšil se skutečně pověsti básníka a vůbec člověka vynikajícího. Dobře mu to prospívalo, neboť nebyl nucen činiti se zajímavým teprve duchaplnými rozmluvami, promíjelo se mu i mlčení, a neseznávaje na sobě okovů společenské kurtoisity, byl Słowacki právě z toho důvodu hovornějším a zábavnějším než obyčejně. Když pak za krátko došel ho z Paříže balíček, obsahující 10 exemplářů brožurky „Notices sur les poésies de Jules Słowacki“, jež byly zvláštním otiskem článku svrchu zmíněného, mohl tím důkladněji uspokojiti zvědavost a srdečný interess svých četných, krásných obdivovatelek.

Pouze divadlo se mu v Ženevě nelíbilo. Ve městě bylo mezi honorací ještě dosti starých kalvínských methodistův, kteří pokládali divadlo za nepočestnou a zkázonosnou zábavu, pročež rozkvětu podobného ústavu všechny možné překážky v cestu kladeny bývaly. Za to Słowackého překvapovalo, že svobodné dívky z nejlepších rodin chodí na ulici bez gardedam, a také to, že stav zasnoubení se mladého párku před sňatkem trvá z pravidla deset i více let. Ironicky k tomu básník dodává: „Slovem, zlatý věk trvá zde až doposud.“

Společnost v pensionatě paní Pattegové nedostatek slušného divadla hleděla si nahraditi sama. Usnesli se hráti francouzskou komedii, a také Słowacki měl býti jedním z hlavních hercův. Hrál výborně svou roli, ale po několika zkouškách byl nucen odříci, neboť veškerý čas mu zabíral právě začínající se tisk nového svazku básní, který se chystal vydati. Vybrali si tudíž novou, kratší komedii s menším počtem osob. Słowacki v jednom z listů k matce o představení samém šíře se zmiňuje takto:

„…Já jsem se obětoval býti nápovědou, a po mnohých zkouškách sestavilo se i divadlo zbudované ze španělských stěn, z váz a jedlí. Večer ten uplynul velmi příjemně. Slečna Pattegova hraje výborně. Jistý malíř podobný Fessilovi napudrovav si trochu vlasy hrál strýčka, jiní dva mladící role milencův… Potom jsme tancovali. Zdaliž uvěříte,“ připojuje autor „Žmije“ nemálo samolibě, „že já zde první animuji společnost? Když tančím, mládež stíhá mne očima a svorně mi ve všem první místo postupuje. Tohoto večera v obdiv jsem je přivedl valčíkem, tančeným jak u nás tancuje vojsko, udeřuje totiž o sebe ostruhami. Já začínám mazur, jsem v čele kotilionu a zavádím v něm nové figury, jak onu se shawlem se čtyřmi kartovými králi a podobné. Často hraji také k tanci na fortepianě, a na konec mi slečna Pattegova vypravuje, co se o mně mluví mezi dámami. Slyším věci velice pochlebné, čemuž vy nesnadně jen věřiti budete, neboť jste mne viděli jako nudné ještě děcko, a já teď již umím časem hráti roli veselého mladíka. Jenom domácí vidí mne druhdy smutným a posupným, to však jich ode mne neodvrací, neboť situace, v níž se nacházím, vzdálenost od vás i od vlasti ospravedlňují můj častý týdenní spleen…“

List má datum již 15. března. Sad kolem villy oděl se tehda v bohatý háv fialek a petrklíčův, žlutých i zarůžovělých. Stromy začaly pučeti. Słowacki plnými doušky pil poesii jara a osvěžující dech švýcarského povětří, časté vycházky činil ku břehům Ženevského jezera, jehož velikolepá scenerie, vroubená vrcholky sněhových velikánů, neméně pak daleká, takřka nepohnutá hladina divným kouzlem na něho působily. Zdálo se mu, jako by do nitra jeho, tak bolestně rozrušeného událostmi nedávno uplynulými, vanul hluboký, ničím nerušený, nekonečný mír. „Zde všecko tichou přibírá barvu,“ praví v té příčině, „ano i vzpomínky velikých lidí jsou zde vzpomínkami tichého života.“

Několik dní také vytrvale maloval. Předmět sám illustruje výborně idyllický jeho duševní stav, bylť jím Křeměnec, rodiště Słowackého. Obraz se mu podařil, sám byl s ním úplně spokojen. Kreslil docela z paměti, zvoliv stanovisko z botanické zahrady, tak že viděti bylo také dům, v němž obýval, jesuitský kostel i zámeckou horu. Měsíc vycházející za hradbami starobylého hradu osvětloval vše stříbrnou magickou září. Paysage byl určen — pro pannu Eglantinu.

Panna Eglantina tehdáž cítila k mladému básníkovi již o něco více, nežli pouhou přátelskou náklonnost. Jeho postava znenáhla, ale tím hlouběji vryla se jí do srdce, které probouzeti se začalo k citům jí dříve naprosto neznámým. Každá tužba Słowackého byla dívce rozkazem. Vše se dalo, co si jen žádal. Nelze si ani mysliti srdečnějšího sesterského svazku mezi dvěma mladými lidmi; Słowacki nahradil jí všecky přítelkyně a všecky známé. Se vším se mu svěřovala a vyznala nejednou, že žádné ze svých přítelkyň tak upřímně jako jemu se nevyzpovídala.

V dubnu přízeň panny Eglantiny nabývala tvaru ještě určitějšího. Když Słowacki od matky své dlouho žádných dopisů nedostával a byl tím vážně znepokojen, těšila ho, jak jen dovedla, často celé jitro čekala ve dvoře na listonoše a když šel mimo, i za ním běžela, jestli snad nezapomněl u nich psaní odevzdati. „Neuvěříš, mamičko,“ dí při zmínce o tom básník, „jakým je mi Eglantina strážným andělem!“

Ubohá! V té době, když Słowacki tyto řádky psal, dlela již daleko, daleko od něho. v Lyoně, kam na čtrnáct dní ku své staré, churavé tetě se odebrala, a dojista jí ani ve snu nenapadlo, že nudící se její přítel zatím skutečný milostný románek zaplétá — s jinou.

Zábava s paní Pattegovou, na niž ve své osamělosti byl odkázán, brzy ho omrzela. Nerad se nutil do veselosti a dobrého rozmaru, když jich nebylo, a také nikdy svým choutkám a citům nekladl násilí. Předmětem jeho upřímného obdivu byla dívka asi čtyřiadvacetiletá, s hlubokýma, černýma očima, v nichž zářilo plno jisker, nevysoká, ale její zjev ovanut byl prostoduchostí a svěžím, nelíčeným vděkem. Jmenovala se Eliza, a že Słowacki nemíní Elizu Morinovu, kterou s počátku jsme připomněli, důkazem jeho zpráva, že jest matka její vdovou a bratr, hezký mladý hoch, že studuje v Paříži. Tehda ještě pan Morin žil, básník osobně s ním se stýkal, a tudíž domnění W. Przyborowského a Petra Chmielowského v té příčině na zřejmém omyle spočívá.

Eliza Słowackého opravdu okouzlila, a nad pannou Eglantinou již tím bezpečně vítězství musila dojíti, že byla značně mladší než ona. Básník k vůli ní dopouštěl se i skutků naprosto u něho neobvyklých. Chodil totiž pojednou na kázání do protestantského kostela! „Byl jsem tam,“ píše o této události matce, „abych spatřil jistou milou osůbku, která mi včera řekla, že na kázání přijde.“ Dále pak vyznává otevřeně: „Dívky mne neopouštějí. Dříve Eglantina celé dny se mnou chodila po zahradě a teď, když tu není, panenka stokráte jí krásnější každého druhého dne s matkou nás navštěvuje. A proč nás navštěvuje? Dojista ne proto, aby uviděla starou paní Pattegovou. A na konec suď si o tom, mamičko, jak chceš, ale vskutku se mi zdá, že hlína, z níž mne Bůh slepil, nabyla nějaké síly magnetické, která ke mně dívčí srdce přitahuje.“

V tomto výroku kryje se v pravdě nemálo samolásky, ale celkem oprávněnosti nelze mu upříti.

Také před tím Eliza k Pattegovům přicházívala, avšak dalo se to jen zřídka. Słowacki už tehda ji zahrnoval pozorností, při odchodu jí pomáhal se oblékati a hlavně proto si jí před jinými povšimnul, že se mu neskonale líbil její klobouček. V módě byly tou dobou obrovské kokrhele z černé levantiny, s tak vysokou přední částí, že o dobrou stopu vyčnívala nad účes. Nazývaly se „caléche“ a půvabné hlavičky mladých dam hrozně hyzdily. Avšak klobouček slečny Elizy různil se od ostatních tím, že měl uvnitř černé široké krajky, které poněkud spadaly na čelo a slušely jí roztomile. „Když si jej dala na hlavu,“ praví Słowacki, „byla podobna čerstvé růži, jež rozkvetla v gothickém okně.“

Život Elizy a její matky byl taktéž nevšední a lze říci krásný. Obě dámy, když v městě nějaká rodina osiřela úmrtím některého ze členů svých, nebo kde nemoc trvale se usídlila či jiný zármutek, přicházely, aby choré těšily a opuštěným poskytovaly zábavy. Večery své trávily z pravidla v domech podobných, a Eliza musila jen proto naučiti se hře v boston, aby se starci a nešťastníky hrávati mohla. Słowacki se domníval, že proto měla její tvář výraz dobroty a nebeského klidu, často s ní též po zahradě se procházel, kde spolu trhali si sedmikrásky. Když jednou po čtyři dni nepřišla, chtěl jí dáti na vědomí, že mu jest bez ní smutno. Vstal tedy časně z rána, odebral se do města a koupil dvě kytice, které doma v jedinou obrovskou sloučil. Potom utrhl v sadě dvě malé sedmikrásky a vložil je skrytě doprostřed. Kytici po té poslal Elize, ale se vzkazem, jako by pocházela od madame Pattegové.

V očekávání svém se básník nesklamal. Večer dostavila se Eliza i s matkou a za hovoru se Słowackým podotkla jen jako mimochodem, že se rozhněvala na sedmikrásky od Pattegů, protože jí nepříznivou věštbu pronesly.

Nalezla tudíž dva malé, ale jejímu srdci drahé kvítečky, ač se ukrývaly v tisíci květů jiných.

„Já vždycky u ní nalézám,“ dodává k tomu Słowacki, „množství slov tichých, lahodných a teskných, z nichž tak láska je patrná, že se jí ani tázati nechci, zdali mne miluje. Pravila mi, že ony čtyři dni byla smutná, a já jsem se neptal, proč. Když jsem chtěl věděti, co dělala předešlého večera, odvětila: ‚Tak mi bylo smutno, že jsem již o desáté ulehla a četla.‘ — ‚Ve které knize?‘ táži se. ‚V novém zákoně; když jsem truchliva, nic jiného čísti nemohu‘ a dále připojila: ‚Za to dnes ráno se probudivši až jsem se podivila, jak veselé mi přicházely myšlénky. Tušila jsem, že tento den bude pro mne šťastný!‘ — A téhož dne právě obdržela moji kytici, a večer jsme zase bloudili spolu po zahradě. Drahá mamičko, zdá se mi, že o ní řekneš: dobrá děvuška!“

O panně Eglantině vzpomíná Słowacki za této periody jen výminkou a dosti chladně. Psala mu z Lyonu listy velmi milé a sentimentální, a rovněž on jí v podobné manýře odpovídal. „Tak sobě ukracujeme dobu odloučení,“ dí ironicky a dokládá: „Jednou blázínek pravila, kdybych umřel, že by moje srdce ve stříbrné urně pěšky do mé vlasti přinesla; ale já volím raději neumírat, nežli abych cestoval takovým způsobem.“

Nicméně ani rychlé jeho přilnutí k Elize nebylo trvalé. Když matka mu psala, aby mezi dívkami, jejichž přízeň ho těšila, zvolil sobě některou za družku svého života a svazkem takovým zpříjemnil dny potulného života svého, vysmál se tomu. Stalo se to v témž listě, kde tak nadšeně o Elize horoval: „Nechtěl bych ničiti tvojich snův — a jednak myslím, že jsem určen pro věčnou osamotnělost, neboť netoužím býti své ženě obtíží. Dosti, že jsem jí tobě…“

A skutečně v další korrespondenci Słowackého není o Elize již zmínky ani jediné! Marně se tážeme, jakým způsobem srdečný jejich poměr byl přerušen, i co toho bylo příčinou. Žádné jiné památky nezůstalo po něm — ač již z uvedeného zřejmě vysvítá, že Eliza byla dívkou ideální, povahy jemné a šlechetné, srdce zlatého…

A tak, když Eglantina z Lyonu se vrátila, soupeřky nebylo — srdce básníkovo tlouklo opět svobodné, láska jeho vyšuměla tak spěšně, jak vznikla.

Eglantina přivezla Słowackému z Lyonu present. Dala mu jej hned prvního dne po příjezdu, zabalený do jemného papíru, a když tento rozvinul, objevila se mu před očima — grošovka, žlutě natřená, s červenými květy, jež na jednom konci měla želízko, na druhém píšťalku. Básník neviděl před tím nic tak primitivně barbarského a tvrdil, že prý je to nejlepším důvodem, že Francouzi od Hottentottů civilisací jen velmi málo se různí.

Ale vedle nožíku ležela ještě krásná peněženka, bohatě a co nejvkusněji od lyonských dam protkávaná.

S nastalým jarem oživil se též dům paní Pattegové. Vlaštovkou byl mladý Anglo-Skot, velice tichý a pobožný, který hned první den za svého pobytu sobě koupil síť na motýle a každého jitra na louce v domácí zahradě za nimi se honil. Po jeho odjezdu nastala krátká přestávka, až byla přerušena příchodem mnohočlenné ruské rodiny, jíž vévodila madame Uvarová, dcera souvěkého petrohradského ministra. Z příčin snadně srozumitelných byl poměr Słowackého k ní s počátku napjatý, ale za nedlouho ledová kůra politických zájmů roztála na slunci čilého společenského života. Paní Uvarová byla dáma již letitá, nad obyčej živá a křiklavá, ale jinak příjemná v obcování a dobrého srdce. Se synem a dvěma dcerami vracela se z Italie, kdež trávila zimu. Starší dcera byla příjemných rysův a měla hezké černé oči, ale postavu zavalitou a způsoby chladné, odměřené. Také zpívala, ale v každé arii vždy tři chyby musila udělati, nic více a nic méně. Mladší sestra její byla kráska a čilejší, ale ještě dítě, bratr pak hošík devítiletý. Družinu doplňoval přítel jeho, čtyřicetiletý malý mrzáček, vychovatel a vychovatelka, sluha a dvě taktéž služebná děvčata. Všecka tři poschodí rozléhala se jejich hlukem a křikem, a poněvadž hovořili rozmanitými jazyky, zdálo se Słowackému, jako by se byl octl ve věži babylonské.

Raději tudíž prodléval mimo dům, nejčastěji ve veřejné bibliotéce, kde četl žurnály a listy periodické, a když těch nebylo, různé jiné spisy, hlavně obsahu filosofického. Po obědě pak v zahradě hrál se slečnami v obruče a jiné jarní hry, při nichž došel vysokého stupně dokonalosti a zručnosti. Marně ovšem domáhal se s jejich strany uznání v té příčině a tu nejednou došlo i ku zřejmému odboji, při čemž zbraní, jíž na vzájem po sobě metali, byly rozkvetlé růže.

Růže! Jako bleskem jaro mizelo a začínalo se podletí. Nastala doba výletů, jichž obyvatelé pensionatu vášnivě rádi se účastnili. Słowacki z pravidla dámy provázel a o jedné vyjíždce takové se zmiňuje těmi slovy:

„Dámy jely ve dvou povozech, já dostal klisnu ne právě zlou a tak jsme přibyli až k úpatí hory Saléve. Tam jsme všichni přesedli na osly a můj mimochodník, největší a nejsilnější, vedl celý zástup, zástup to veselý, smějící se, zářící rozmanitými barvami dámských šatů. Nahoře čekala nás vesská snídaně, na dlouhém stole z prken, pod hruškami a jabloněmi.

Potom jsme obrátili své zraky k ohromné dolině, kterou plyne křivolaký Rhodan k jezeru, a na konci jezera k Ženevě s ježatými střechami spatřili jsme i mnoho jiných městeček, lučiny, háje, slovem, vyhlídka nesmírná, rozlehlá, v pravdě překrásná. Po horách viděti bylo množství dětí, fantasticky ozdobených péry, s praporci a hudbou. Byly to děti švýcarské, které v neděli se bavily, jak důstojno bylo potomků Viléma Tella. Seřaděny ve dva oddíly hrnuly se po úvalech a střílely z bambitek.

Několikrát rovněž pluli jsme ve člunech po jezeře. Plavec, který nás vozil, byl kdysi převozníkem Byronovým a proto s ním často v hovor se dávám. Starý veslař dosud o ničem nemluví nežli o anglickém básníkovi, zdáť se mu, že nějaký díl slávy zůstal i na něm proto, že s lordem dlouho se stýkal. Mezi jinými podrobnostmi vypravuje, že jedenkráte vešli v sázku o louisdor, kdo z nich ke druhému břehu jezera dopluje dříve. ‚Jaký div, že mne lord předstihl,‘ říká Moric (tak se ten lodník nazývá), ‚neboť za Byronem plul člun a sloužící na znak ležícímu Angličanovi lil do hrdla dobré víno, což jej v plavbě nemálo posilňovalo.‘ Dále dokládá, že sázku ztrativ Byronovi odevzdal louisdor, který dlouho se tomu vzpíral, ale na konec jej přijati musil…“

Nescházelo tedy Słowackému ani literárních reminiscencí. S Uvarovými příliš dlouho však se nestýkal. Záhy opustili Paquis a slečna Alexandra zanechala mu na památku vlastní výkres domku, v němž Byron za svého pobytu v okolí Ženevy bydlil. Také v dopisech k madame Pattegové dlouho srdečně o něm celá rodina vzpomínala.

Zatím básníka našeho jiné zábavy lákaly. Volba krále střelců, která v Ženevě každoročně se slavila, líbila se mu nemálo. Uprostřed jezera připevněna plachta a na ní vymalován černoch, kterak drží bílý štít. Při plavbě ve člunech do štítu stříleno, a kdo nejčastěji jej zasáhl, byl vyvolán za krále. Ještě více Słowackého interessoval kurs polské historie, kterou jeden z ženevských učenců veřejně začal vykládati. Básník si stěžuje, že přednášky byly plny omylův a zpotvořených jmen, nicméně horlivě je navštěvovaly všecky dámy ženevské. Mezi nimi nescházela ovšem též panna Eglantina. Že tak činila z pouhé sympatie ke Słowackému, netřeba zvlášť připomínati. Její srdce čím dál tím více se rozehřívalo a bilo pro svůj ideál vroucně a s veškerou sentimentálností, jaké jen Švýcarka je schopna.

Novým toho důkazem byly 23. srpna básníkovy narozeniny. Sotva že ráno o 7. hodině oči otevřel, již ruka panny Eglantiny uchýlila jeho záslonu a hodila mu na lůžko svěží kytici. Když pak sestoupil do salonu ke společné snídani, zastal ji v něm samotnu a tu jej přiměla, aby od ní přijal na památku zlatý prsten. Ten uvnitř se otvíral a ve středu svém nesl nápis: :23 Août 1833.“ Słowacki sám se diví, že sobě den jeho narozenin připomněla, neboť o něm zmínil se za svého pobytu v pensionatu jen jednou, a to již v zimě. Ač se ho později v té příčině častěji znova vyptávala, nechtěl jí data pověděti.

K obědu pozvala paní Pattegová též některé z polských přátel Słowackého a po obědě pilo se šampaňské na jeho zdraví. Večer dostavilo se k návštěvě i několik známých děvčat a zábava, při níž se i trochu tančilo, trvala až pozdě do noci.

Takých romantických forem nabýval poměr sestárlé panny s mladíkem ledva pětadvacetiletým. Avšak mnohdy se stávalo, že i chladná Švýcarka, kterou tak dlouho bavily dopisy, květinky a prsteny, bezděky k ohnivějším projevům své náklonnosti přicházela. Ukázalo se tak při májovce, která pod dohledem místního školdozorce byla zařízena v zahradě paní Pattegové. Słowacki v listech svých k matce zmiňuje se o ní velmi podrobně: „Činěny tedy v zahradě veliké přípravy. Jako to: postavili tyč, na její vrchol zavěsili dětské loutky, na stromech v aleji navázány houpačky, rozestaveny stoly, a do sadu tímto způsobem zařízeného vešly o jedné hodině s poledne děti v šiku, s vojenskými bubny v čele a s množstvím praporečků. Neuvěříš, matko, jak pěkný to byl pohled na sto dětí hezky ustrojených, chudých i bohatých, s jakou veselostí vcházely do zahrady, kde jako mravenci se rozsypaly po trávě, načež opět zasedly kolem korouhviček. Paní Potapová (jedna z nových obyvatelek pensionatu), která v Rusku zůstavila malého synáčka, chodila mezi dětmi pátrajíc, nenajde-li některého z nich podobného onomu, a slzy měla v očích. Já rovněž nevím, proč měl jsem oči plné slz a něco mne dusilo v hrdle. Opravdu nevím ani, jaký to byl pocit. Člověk pláče nejsrdečněji, když pláče nad sebou samým, a já tehda litoval jsem sebe sama, že mne bouře tak násilně oddělila od dětského věku. Za dětských her celá naše domácí družina usedla na lavičku mezi dětmi. Tu jsem si vzpomněl na Czackého a na vlastní city, kterých jsem doznával, když při examinech se mi dostávalo potlesku, i prosil jsem školdozorce, aby mi představil prvního ze žákův. Ihned školdozorce přivedl ke mně za ruku malého dvanáctiletého hošíka, právě poněkud churavého. Vzal jsem jej za ruku, řekl jsem mu jméno svojí domoviny a zeptal jsem se, zdali ji zná? Připojil jsem k tomu též několik pochvalných slov a dal jsem mu svůj pěkný medalion, žádaje ho, aby sobě někdy, až bude starším, na tuto chvíli vzpomněl. Víte-liž, že za tohoto výstupu mnoho z přítomných slzy mělo v očích, malý hošík pak jen ruku mi tiskl a nenalézal slov díků… Eglantina mi potom pravila, že by mne byla v tom okamžiku zobjímala…

Vzácný to a ojedinělý takřka případ, avšak illustruje dobře vše, co v srdci ubohé panny se dálo. Její láska však ani těchto důkazů potřebí neměla. Jevila a manifestovala se všude, v každém hnutí a v každém kroku.

Nejněžnější sesterskou péčí starala se Eglantina o všecky básníkovy potřeby. Nesmělo se mu zastesknouti po dalekém rodném kraji a on sám uznávaje plně příchylnost, kterou dívka i matka její jej zahrnovaly, praví, že, kdyby byl jist, že ho v životě nic méně dobrého nepotká, cítil by se v skutku šťastným.

Ale nic více nad to. Když nadešla jeseň, pod švýcarským nebem zvlášť čarovná, sedával sice často s pannou Eglantinou na zemi v zahradě, při čemž „naslouchali šustotu padajícího listí a snili o mnohých věcech“, s povděkem přijal též její soucit i její slzy, když ho došla zpráva o smrti milované babičky, dal si vypravovati sny její o vlastním svém domově, při čemž nevysvětlitelná podobnost se skutečností jej obdivem naplňovala, přece však zatoužil často po švýcarském domku někde v horách v samotě a mluvil o tom, že opustí Ženevu. Panna Eglantina pro podobné projekty neměla chvály ani hany, pouze Słowackého prosila, „aby nezapomněl, že jej ona pokládá za bratra a její matka za syna“.

Nevděčník uvádí ta slova s božskou prostoduchostí, jako by se to rozumělo samo sebou. Po svém způsobu bavil se pak dál a stále měnící se obyvatelstvo pensionatu poutalo jej ne-li více, tedy dojista stejnou měrou, jako něhyplná pozornost obstárlé slečny.

Katalog osob, které, jak ironicky doznává, „hrají s ním zároveň tragi-komedii života,“ byl tehda opravdu pestrý.

Nejprve zmínky zasluhuje nová ruská rodina, ze střední venkovské šlechty, jí v čele paní Potapová. vdova, ještě dosti mladá a sličná. Słowacki o ní praví, že jest „velmi dobrého srdce, lahodná jak anděl a prostodušná“. Sestřenka její panna Aneta i cousin pan Šašin rovněž byli prostí a srdeční. Básník žil s nimi v dobré shodě.

Zajímavější exemplář tvořila la comtesse Seidwitz, věku 65 let, vždy trochu nalíčená, každý den v jiných šatech. Rakouský dvorní kříž nosila po boku zavěšený na obrovské kokardě. Při každém jejím hnutí ubíral se za ní lokaj, Němec, s dvěma poduškama. Jinak byla osoba dobrá a veselá, a zvláště v calembourech si libovala. Vozila s sebou papouška, jenž z okna na kolemjdoucí vykřikoval několik naučených slov, a mimo lokaje měla též služku Němku, kterou sama ostříhala před pokušením, každého dne ji na klíč zamykajíc. Ubohá dívka vypadala zrovna jako papoušek a rovněž pouze u okna ji bylo vídati, kde při kytaře celý den zpívala německé písničky. Princ Pückler-Muscau, známý cestovatel, byl syn z prvního manželství hraběnky Seidwitzové, a matce svojí roční důchody vyplácel dosti nepořádně.

Podle Słowackého měl pokojík Angličan, podivín. Lysý, s ohromným nosem, přihluchlý. obmezený. Veškerou ctižádost svého života založil v tom, aby dobře hrál whist. Ač se hrálo nejvýše do pěti sous, jako by šlo o tisíce, křičel a lál, jakmile který z hrajících jen promluvil. Ustavičně chodil v nankinových spodkách a skořicovém fraku. Jiný občan Britannie v pensionatě byl sir Hamilton, ještě mladík, v obcování trochu nucený, ale elegantní, hezký hoch. Celý den hrál na kytaře první lekci škály. Pak dvě Angličanky, které jely na zimu do Italie, a — pan Wolf, missionář protestantských methodistů, který dověděv se, že Słowacki je spisovatelem, mermomocí chtěl z něho učiniti methodistického proselytu. Výtečná karikatura apoštola, postavy tlusťoučké a vytylé, s úsměvem jesuitským na rtech, jenž zvlášť při své hubené, suché ženě vypadal komicky.

Se sirem Hamiltonem navštívil Słowacki též dům, v němž bydlil Byron a jehož náčrtek mu kdysi nechala na památku slečna Alexandra Uvarova. Od Ženevy ležel v dálce asi tří verst, malý, zděný, docela obyčejný. Dvorek při něm byl ohraničen stájemi, smutný a nepřívětivý, s druhé strany se nalézala zahrada. Odtud scházelo se po rovině k jezeru a k vesničce Cologny, k níž dům náležel.

S týmž druhem jezdíval též básník na loďce po jezeře. Byly to nejkrásnější chvíle, jež na podzim r. 1833 v okolí Ženevy zažil. Jaká tu nálada zmocňovala se jeho duše i jaká touha se v něm budila, seznati můžeme z vlastních jeho slov.

„Nemůžete sobě představit,“ píše tenkráte matce, „jaký půvab chová zdejší jeseň. Dosud počasí nejkrásnější, slunce záříc ve stromoví napůl sežloutlém zdá se býti ještě více zlatisté a krásné, lučiny pak nejsou jako u nás tak spáleny a bez života. Několik dní tomu, plul jsem v poledne na člunu po jezeře. Představte sobě jezero čisté a rovné jako zrcadlo, tak rovné, že, když za mnou přejel zdaleka parník, ve čtvrt hodině po té viděl jsem blížiti se pruh černé, kolem parníku rozbité vlny. Pruh ten posunoval se zvolna, nádherně a mým člunem lehce zakolébal, přešel, plynul dále a loďka opět stála nepohnuta na zrcadle vodním. Vyobrazte sobě též po dvou stranách jezera zelené břehy, nad nimi v dálce topoly, obalené sežloutlým listím, jako zlaté sloupořadí. Dále množství stromů zelených, hojně bílých domkův a zámečkův, a za tímto břehem Mont-Blanc bílý i s přiléhajícími k němu horami čerstvým sněhem pokrytý, jenž podobá se nemálo některému kraji sibiřskému, řekl bych, že řezbářské soše sibiřské krajiny. Uprostřed takové krajiny nutno býti buď smutným, anebo nutno se zamilovat. Mne Bůh stihl již nějakou kletbou, stavíť mi na cestě mé v ústrety loutky, hříčku k zábavě, srdce moje živí pouhými citovými drobty…“

Snad to byla předtucha skutečné a vroucí lásky Słowackého, kterou zaplál jen o málo později k Marii Wodzińské a jejíž historii podáváme na jiném místě. Seznámil se s ní již v listopadu téhož roku. S matkou, sestrou a třemi bratry usídlila se v Ženevě na delší pobyt, ale našemu básníkovi se při ní s počátku nic nelíbilo. Proto nic doposud nerušilo illuse panny Eglantiny, jež po odjezdu ostatních hostů zbyla mu na zimu opět za jedinou společnici.

Ovšem tehda měl jiné a důležitější věci na starosti. Psal svého „Kordjana“ a kladl právem toto dílo za vrchol všeho, co do té doby v poesii vytvořil. Z té příčiny klid a mír v domě Pattegových, jejich sympatie k němu a žádnou nepříjemností nerušený život zvláště mu byly po chuti a Słowacki dochází až k výroku, že „sám Bůh jej do jejich domu přivedl“. Vrátí-li se kdy do své domoviny, že prý snad mnohdy si zasteskne po tom tichém a spokojeném životě, jejž tráví mezi nimi.

V Ženevě bylo obyčejem, že na Nový rok přátelé a známí dávali sobě dárky. Słowackému dostalo se příchodem r. 1834 jediného, a ten pocházel od panny Eglantiny. Darovala svému příteli — trepky, s povlekem vlastní rukou vyšitým, kde na černé půdě třpytily se dvě korálové ratolístky. Něžný dárek zajisté a rozhodně po švýcarském vkusu.

V zimě se básník z pravidla nudil a témuž osudu ani r. 1834 neušel. Stěžuje si často, že v ustavičné nespokojenosti tráví smutný život a také žádného pozvání na ples nepřijímal. Pouze několikrát byl u známých na soirée, o němž ironicky vypravuje, že hlavní zábavou jest pouze jídlo a pití. O sedmé začínala se večeře, dámy i páni usedli kolem stolu přeplněného spoustou uzenin, studené drůbeže a cukrových lahůdek a hodovalo se do hodiny jedenácté nebo též k půlnoci. Potom se tančilo a Słowacki se namáhal, aby některé mladé Švýcary a Švýcarky naučil mazuru. Úspěch jeho práce byl však velmi skrovný a z té příčiny obracel raději pozornost ke starým švýcarským tancům, jež poutaly ho svojí prostotou a nenuceností.

Doma o zábavu jeho staraly se nejvíce mladé neteře panny Eglantiny, které přítele svého pokřtily jménem „Luki“. Nejstarší z nich, šestiletá, byla jeho ženou, nosívala mu časem kytičku fialek a nežli večer spáti se kladla, přiběhla vždy ke dveřím jeho pokojíku volajíc: „Bon soir, Luki!“ Přízeň její dosáhla největšího triumfu tím, že Słowackému vlastní rukou ovroubila kapesní šátek. Básník za tyto pozornosti jiným způsobem hleděl se odvděčiti. Učil svoji malou ženušku kreslit a vypravoval jí biblické příběhy.

Madame Pattegovou opět přiučoval umění, jak se dělají polské bábovky. Usilování jeho však bylo nadarmo, neboť veškerou svojí výmluvností nebyl s to, aby s jistotou naznačil proces jejího vzniku a určil všecky jeho detaily. O panně Eglantině zmiňuje se básník v těch dobách velmi zhusta a vždy co nejsrdečněji. Říkala, že pojede k jeho matce, aby jí nahradila syna neb alespoň o něm s ní hovoříc ji potěšovala. Słowacki opětně vyznává, že „upřímně jest mu nakloněna, jako sestra a snad i více nežli sestra“.

Počátkem léta odjela dívka na několik neděl do Paříže. Básník ji doprovázel k poště a tu Eglantina plakala jako dítě. Také jemu bylo velmi smutno. Praví to v dopise k matce zcela otevřeně a dodává: „Ona měla nade mnou jakousi ovládající moc sestry. Když mne nějaký list zarmoutil nebo nějaká zlá zpráva hryzla, uměla z mé tváře vyčísti smutek a vždy jsem se jí musil vyzpovídati. Po zpovědi bylo mi volněji.“

Za své nepřítomnosti psala Eglantina básníkovi milé a dlouhé listy, podobně jako dříve z Lyonu. Dí o nich, že mu jednotvárnost života činily poněkud rozmanitější. „Alespoň v době, kdy docházela pošta,“ vysvětluje dále, „jsem se zlobil, když listonoš s prázdnýma rukama přešel kolem domu a tu opět naději skládal jsem na zítřek. Nemysli, drahá mamičko, že by mi ony listy přinášely nějaké neobyčejné štěstí; očekával jsem každý jako malou nějakou novinku. Sytím se nyní pouhými drobty citu a štěstí…“ Konečně se vracela a Słowacki vyjel jí na půl míle v ústrety. Na cestu vydal se tak časně, že musil čekati. Odeslav svůj povoz do krčmy vesničky, kam za nedlouho měla přibyti, sám ulehl na trávník, zapálil si doutník a jal se studovati Herschlovo dílo o fysice, chemii a astronomii. Ale sotva počal čísti, přivedla k němu náhoda choť i půvabnou dcerku doktora Morina, které v téže vesničce bydlily, i musil jim učiniti návštěvu. Na cestě spatřil ubírati se do polí žence, což ho živě upamatovalo na daleký rodný kraj. Stejný měli oblek i slaměné klobouky jako ženci v Polsku, a illusi jeho nekazil ani nedostatek „dozírajícího ekonoma, ani soudku s pivem ze dvora, ani dvorského panice na koni“.

Za krátko potom přijela Eglantina a Słowacki tryskem ji dovezl domů k matce. Z pařížské svojí pouti darovala mu v upomínku krásný křišťálový pohár, neboť ve Švýcařích bylo módou, aby při stole měl každý svoji oblíbenou a od jiných se lišící sklenku. Avšak básník raději jej měl ve svém pokoji naplněný svěžími květy.

Cizí společnost v pensionatu tenkráte Słowackého nebavila. Za to čím dále častěji stýkal se s Wodzińskými a konečně zamiloval se do panny Marie opravdu.

Stalo se tak nedlouho před odjezdem Wodzińských ze Ženevy. Nastala katastrofa, stejně pro Eglantinu bolestná jak neočekávaná, která ve svých ssutinách pohřbila na dobro všecky naděje a sny její lásky.

Panna Eglantina vědomostí tou byla zdrcena. Upadla do nemoci a básník, aby se vyhnul všem nepříjemnostem, prchl z Paquis a najal sobě byt ve Veytoux nad jezerem Lemanským.

Brzy potom Wodzińští odjeli, o čemž Słowacki ve svých dopisech k matce zmiňuje se těmi slovy: „Paní Wodzińská s rodinou odjela do Drážďan. Vyprovázelo ji množství osob. Panna Eglantina zúmyslně ji vyprovázela, aby potom mne mohla navštíviti — i byla u mne — a plakala — a tisíckráte prosila, abych se vrátil. I její matka stále mne zaklínala. Ale tak mne znudilo vše, co jsem opustil, že volím raději svoji samotu nad jezerem.“ Zdá se však, že úmysl jeho nebyl příliš pevný, neboť ihned k tomu připojuje: „Nicméně musím navštíviti ty dobré lidičky, kteří mne sytili i milovali po dvě léta…“ Brzy po té bylo Słowackému zaznamenati: „Ode dvou dní jsem v Ženevě, kde mne přijali jako syna.“

Madame Pattegová i panna Eglantina naléhaly ustavičně, aby se k nim básník opět přesídlil. „Listy jejich rozdírají mi srdce,“ píše o tom ne bez vlastního pohnutí, a zůstal na horách celkem jenom tři měsíce. Uznal, že samota „zlou jest pro něho“ a v říjnu 1835 uvítala jej rozradovaná panna Eglantina ve dřívějším jeho pokojíku, kde, jak sám praví, „s příjemností usedl před krbem.“ Ale již ochladl značně ze svého nadšení pro jednopatrový, příjemný domek v zahradě, nedaleko břehu Ženevského jezera. Štěstí ubohé dívky nemělo trvati dlouho. Słowacki se nudil a každým způsobem chtěl Ženevu opustiti. V listopadu zamýšlel již určitě odebrati se do Brusselu nebo do jižní Francie. V Ženěvě pojednou nic se mu nelíbilo. Společnost ho nezajímala a sesterskou péči panny Eglantiny přijímal téměř jako nutné zlo, neboť seznal z nepříjemné zkušenosti nedávné vlastní její zřídlo. Také počasí bylo stále nepříznivé. „Čas máme velmi ošklivý,“ zmiňuje se v té příčině na konci listopadu, „sníh nyní padal ustavičně; mlhy a vlhko, a údolí, v němž leží naše městečko, jakmile se jednou mlhami naplní, mlhy ty se kroutí jen dokola a nemohou dostati se pryč pro hory, které je obkličují, nutno tudíž čekat, až se vypláčí. Poeta, který dělá sentimentální přirovnání, přirovnal by městečko k srdci, jež samo v sobě se zakukluje, a jednou již mlhami naplněné tak rychle se nerozjasní jako srdce, která ke všem čtyřem větrům jsou otevřena; ale já, který jsem dřív rád míval podobná nucená přirovnání, nacházím je nyní smutně směšnými.“

V domě madame Pattegové nebylo zrovna tehda tak příliš nudno. Bydlil tam jeden Francouz, jeden Angličan a jeden sourodák Słowackého, s nímž se už básník znal za svých universitních studií. Dýchánek následoval za dýchánkem, madame zvala k nim opět mladé ženevské dámy a zhusta se i tančil mazur a polonéz. Ale nic básníka našeho nebavilo — domníváme se zajisté ne bez příčiny, že nemohl zapomenouti na Marii Wodzińskou a všecky nové veselé chvíle že mu připomínaly toliko ztracenou lásku a ztracené štěstí. Konečně se určitě odhodlal, že Paquis opustí, k čemuž i skrovné jeho příjmy ho kategoricky nutily.

„Včera večer,“ píše matce 30. listopadu, „jsem s pannou Eglantinou až do jedné hodiny v noci hovořil otevřeně o svém předsevzetí stran odjezdu do Brusselu. Plakala, plakala a plakala. Vidíš, drahá, že mám nyní dosti rozumu a nestydím se říci lidem, že musím se uskrovniti a hledati lacinějšího místa k pobytu. Co jsem předvídal, nastoupilo: chtělať konečně, abych za polovici platu nyní placeného žil v jejich domě. Odpověděl jsem pevně a se vzdorem, že toho nepřijmu, že nedošlo se mnou ještě k tomu, abych nadužíval přátelství ubohé vdovy, která prací sobě vydělávati musí na skývu chleba a s takým klopotem si ho dobývá.“ —

Těmito slovy básníkovými román Słowackého a panny Eglantiny bezprostředně se zakončil.

Słowacki neodjel sice do Brusselu, jak zprvu zamýšlel, ale přes Marseille, Livorno a Civitu Vechii odebral se do Říma, kde se měl setkati s příbuznými Teofilem Januszewským a jeho chotí. Stalo se to koncem ledna neb počátkem února r. 1836. Nedlouho potom, když léto nastalo, vypravil se básník do Orientu na cesty. Navštívil Řecko, Sýrii, Palestinu a Egypt, načež 17. února r. 1837 ocitl se v Bayrutu, odkud se chystal odjeti nazpět do Evropy.

Po všechen ten čas panna Eglantina zasýlala básníkovi „listy plné citu a smutku, milé, neboť srdcem psané“. Na hoře Libanonu, rozvažuje o marnostech tohoto světa, vzpomínal Słowacki i na Ženevu a litoval, že se do Paquis nevrátil: „Byl bych tam potkal známé tváře, nalezl, jak doufám, dřívější příchylnost, svůj pokojík, jemuž jsem přivykl, i sad, kde tak dlouho jsem se procházíval…“

Rovněž při návratu čekal již na Słowackého v Livorně dopis ze Ženevy. Panna Eglantina mu psala, že na něho v Paquis všichni vřele vzpomínají a touží po jeho příchodu. Avšak básník nepospíchal. Usídlil se na delší dobu ve Florencii a snil — nový svůj sen lásky, který však o nic lépe se neskončil nežli ona luzná romance nad jezerem Ženevským. Za to Eglantina čím dál tím stávala se netrpělivější. „Nevidouce mne,“ zmiňuje se o tom Słowacki, „diví se a pláčou, na konec majíce za to, že mi přijíti zbraňuje nedostatek peněz, poslali ke mně před několika dny jistou osobu, která na konto paní Pattegové chtěla mermomocí zapůjčiti mi tolik franků, mnoho-li bych potřeboval. Dojalo mne to, ač peněz jsem nepřijal. Vedu nyní s sebou veliké boje, mám-li jeti nebo ne, a chtěl bych někoho míti, kdož by v této mé kolísavosti rozhodl. Často vábí mne můj klidný krb v Ženevě, moje stromy a fialky, kvetoucí ve zlatém zimním slunci…“

Nicméně dívčino naléhání nemělo valného účinku. Básník vzpomínal na Ženevu srdečně a často, leč nepřál si obnoviti dávné styky a vejíti v poměry dřívějšího idylického života. Někdy sice i smutek ho napadal, jako na př. 3. ledna 1838, kdy píše: „Padá černý déšť a v salonku mém vládne melancholické světlo; připomíná mi to moje zimní dny v domku Paquis, a nějaká divná, suchá melancholie mne trýzní…“ avšak z Florencie se nehnul. Zdá se, že jeho váhavost pannu Eglantinu bolestně ranila. Její korrespondence ochabovala a básník sám vyznává: „Listy mezi námi jsou teď řidší, ona (Eglantina) již ztratila naději mého návratu a já nechci ji na novo oživiti. Snad je to egoismus, ale nechce se mi v domku Paquis opět zasnout a hlavu vložiti pod křídla jako snící labuť.“

Aby dívku upokojil, zamýšlel konečně staviti se v Ženevě na své cestě do Paříže, ku které se chystal. Leč dříve, nežli ji nastoupil v květnu r. 1838, došel ho list následujícího obsahu: „Opustily jsme Paquis, abychom již nikdy se tam nevrátily. Od téhodne bydlíme v městě a dva týdny tomu, co jsem dala s Bohem našemu domu, naší zahradě, v níž za několik růží tolik trnů jsem pocítila. Meškala jsem v našem pokoji až do poslední chvíle a záslonu nad lůžkem kázala jsem spálit, aby nikdo cizí stínu v ní nehledal. Také s sebou jsem vzala břečtan, který jste zasadil, a je nyní pln listí. Zdobíť zároveň se střízkem pěknou terassu našeho domu, kde teď bydlíme. S této terassy otvírá se nádherná vyhlídka…“

Je to úryvek jediného dopisu panny Eglantiny, který se zachoval. Její srdce vždy s plnou a věřící oddaností lnulo ke Słowackému a tohoto také prostá její slova hluboce pohnula. Bylo mu tak smutno při myšlénce, že by dávný byt jeho, s nímž tolik milých vzpomínek bylo sdruženo, nalezl obydlený lidmi cizími, že zvolal: „Ó! nevrátím se již do Ženevy, na krátko vrátiti se bude smutno, a já bych chtěl, kolem letě, aby všecka místa se zasmušila a kameněla v takové podobě, v jaké jsem je zůstavil! Abych druhou ještě pouť mohl rozpočíti plnou vzpomínek — leč bohužel mění se všecko.“

Když konečně v létě r. 1839 Słowacki opustil Florencii, přece nebyl s to, aby v Ženevě neprodlel aspoň několik okamžiků. Eglantina uvítala jej s veškerou dávnější přízní. Dověděl se od ní, že po čas jeho pouti na východ krásný šáteček vyšívala pro jeho matku, avšak neznajíc adressy a tím znechucena uvrhla jej v prvním návalu smutku do ohně, aby se nedostal nikomu jinému. I v Paříži docházely básníka od panny Eglantiny vřelé a srdečné listy. R. 1842 sama s bratrem na delší pobyt do Paříže přijela a tehda vídal se s ní Słowacki velmi často. Ale — básník náš se při tom nudil. Byl rád, když se opět rozloučili, a v dopise k matce zpovídá se z tohoto nevděku zcela upřímně: „S Eglantinou konečně jsme se rozešli; chtěla naprosto, abych celé dni, vyhovuje plně maloměstské zvědavosti, nenasytné zvědavosti, vodil slečinku po ulicích, krámech, galeriích, lezl po šnekovitých schodech na sloupy, věže a belvedery, o osmé z rána byl již k službám a spáti se kladl až po divadle a mnohdy opět činil na celý den vyjíždky do okolí, které pro mne naprosto nic zajímavého nechová. Bylo mi potřebí všeho úsilí, abych se tomu všemu opřel a všecky procházky zredukoval pouze na tři v témdni. Tím jednak se stalo, že v ničem slečinku nezanedbav činil jsem jí pouze ty úsluhy a zdvořilosti, které se slušely, a rozešli jsme se velmi dobře.“

Až do r. 1844 neztrácíme stop o přátelském styku Słowackého s pannou Eglantinou.

Žila ještě před několika lety. Matka jí zemřela a tu v pozdním již věku provdala se Eglantina za francouzského důstojníka pana de Lupè. Až do své smrti ráda s Poláky se stýkala. Drobné dárky od Słowackého a knihy, v kterých čítal, chovala ještě po jeho smrti jako poklad, a když někdy o svém mladším druhu se rozpovídala, zaleskly se v očích stařenky, které na konec i svitu i života pozbyly, hořké slzy.

Nemohla mu nikdy zapomenouti, že jí nemiloval tak, jak toužila.