Ženich na licho/Starý známý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Ženich na licho
Josef Kajetán Tyl
◄ Sestra a ztracený syn Starý známý Nové nesnáze ►
Údaje o textu
Titulek: Starý známý
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 36–41.
Licence: PD old 70

V Poličanském mlýně, v jasné, čisté světnici, u kulatého stolu seděl mlynář a spolu pilař Koděra s manželkou, dávajíce pilný pozor na osobu třetí, kteráž proti nim sedíc, stříbrným hláskem v Hájkově Kronice četla. Mlynář při tom z veliké, stříbrem kované ulmačky kouřil, mlynářka pletla punčochu; před mlynářem stála na stole pintová konvička z českého cínu, před mlynářkou porculánový šálek a polévané hrnky s kávou a s dobrou smetanou. Slavilať se tu dnes v tiché domácnosti stříbrná svatba, a utěšení zářilo z manželových i manželčiných tváří. S radostí hleděli při tom na nejmladší plod své lásky, na šestnáctiletou čtenářku. V tom se klepalo na dvéře, a na ozvání ve světnici vešel přes práh Stanislav Libenský.

Šest dní bylo uběhlo, co se tento Ludvíkův zpomocník ex tempore v Poličanech zdržoval, a za ten čas byl obrovské práce vykonal. On byl správce oblomil, panně Slatinské hory doly přislíbil, benefiční kus opsal, s mnohými prosbami již dvě zkoušky svedl a konečně také dům od domu půl města sezval.

Za touto poslední příčinou přišel také do mlýna.

„Mnohovážený pane a vůbec rozhlášený podporovateli pěkných umění a zvláště divadla,“ jal se tu k mlynáři švitorně točiti; ale znenáhla mu slova na jazyku váznouti začala. Poznalť člověka, s nímžto se byl sešel v zámecké kanceláři a jemuž byl ze žertu pětadvacítkou pohrozil. I přál si nyní, aby si byl tentokráte raději jazyk ukousnul, ale jsa básníkem nesměl uvíznouti v nesnázích. Sebrav se na kvap, rozesmál tváře a jakoby největší radost měl, zvolal: „Aj, nebe požehnalo kroků mých do tohoto domu, neboť zde potkávám známých obličejů, a pro tu známost ve mně naděje povstává, že nezůstane hlas můj volajícím na poušti!“

„I bodejž to palečník potrhal! Jste vy to, pane ferino!“ zvolal mlynář, kterýž byl ovšem hned při prvním pohledu na Stanislava na tvář poněkud známou si zpomněl, posledními slovy jeho ale teprva jistoty nabyl. „Nu, pěkně se vítáme, pěkně se vítáme!“ řekl dále jadrným a srdečným hlasem. „Co mi nesete dobrého?“

„Dovolte mi především, drahocenný pane,“ odpověděl Stanislav s lehkým poklonkem, a otočiv se k mlynářce, mrštil bystrýma očima po šestnáctileté čtenářce, „mám čest, v této ctihodné postavě mnohováženou paní manželku a v tomto andělském zjevení pannu dceru pozdravovati?“

Mlynářka se přívětivě usmála, čtenářka pohlednouc na slavitele své krásy, jakoby nic hlavinkou hodila a opět do tlusté Kroniky hleděla; mlynář se ale zachechtal.

„Ano, ano, máte čest, můj drahý pane ferino!“ řekl. „Totoť je má žena, paní Dorota, kterou jsem dnes před pětmecítma lety u oltáře věrně milovati slíbil, a tohle je má Bětolinka, holka jako lusk a na vdaní. Nyní víte historii celé mé rodiny, já však budu snad muset i svou rodinu s vaší vzácnou osobou seznámiti. Dorotko, Bětolinko!“ obrátil se k manželce a dceři, „totoť je onen panáček, co mi na úřadě hrozil, že mi jich dá několik vysadit!“

Stanislav by se byl radši propadl.

„Nic ale neškodí,“ mluvil Koděra dále. „Pan správec povídal mi pak o vás mnoho hezkého, a jakož jsem byl stran pana správce na omylu, mohl jsem se i ve vás zmýliti. Co mi nesete dobrého?“

„Dobrého? to bych rád odtud odnesl!“ uklonil se Stanislav, „totiž vaši přízeň. Za to však nesu něco nového,“ mluvil dále a vytáhl balíček divadelních návěští, kteráž byl dal všemožnou péčí Poličanské impresí na pěkném papíře vytisknouti, „nejuctivější pozvání k divadelní hře, kterážto se bude pozejtří ve prospěch přítele mého, pana Ludvíka Rovinského, na zámeckém divadle provozovati.“

„Slyšel jsem již o tom, slyšel,“ řekl Koděra, a přijav cedulku několikráte hlavou pokýval; „pan správec mi něco nadhodil. Tedy ve prospěch pana Rovinského? Který pak je ten pan Rovinský?“

„I co pak nevíš — ten, co chce Pivečkovic Madlenku!“ prohodila manželka.

„Arci, arci, vždyť jsem o tom slyšel! Ten starý blázen prý bude také hrát?“

„Bude,“ posvědčil Stanislav. „K vůli dceři a nastávajícímu synovi odhodlal se, jednou si hlavu lámati a Poličanským pánům veselí způsobiti.“

„Ale bodejž ho palečník potrhal! Jestli pak co dovede? Hubu má ovšem na pravém místě, a na krku mu také prázdná tykev nesedí: ale pro milý Bůh! mně se zdá, že je k divadlu něco více potřebí, nežli huba a hlava hospodského. Co pak se bude hráti? Tu máš, Bětuško, podívej se na to; já nemám brejlí při sobě.“

Bětuška vzala od otce divadelní návěští, a nežli sám Stanislav, pohledem na ni mimo obyčej pováben, odpovědíti mohl, začala čísti:

Brunsvík a Lev. Činohra ve čtyřech jednáních, vzdělaná dle národní pověsti —“

„Ah, ah, ah!“ zvolal mlynář, radostně sebou trhna, „to je něco! to se dá slyšeti! Brunsvík a Lev! Tedy něco vlastenského?“

„Vlastenského!“ odpověděl Stanislav poněkud zmatený, neboť v pohledu na Bětolinku pohřížen, byl se mlynářova radostného zkřiknutí trochu lekl i nevěděl, co hned hned odpovídati. „Oh, a jak vlastenského! Jeť to kus, právě jako pro Poličanské vlastence sepsaný, a protož také doufáme, že hojné podpory dojdeme.“

„Té vám také z gruntu srdce přeji!“ řekl Koděra. „Já nemohu ty lecjaké škrábanice vystáti. Fraškami je nazývají, — ale aby to palečník potrhal! Moje chasa dovede jadrněji zažertovati; člověk se při tom nemusí aspoň styděti, dá-li se do smíchu. Já se rád zasměji, ale ještě radši něco slyším, kde se mi srdce pohne, že bych je pak s celým světem rozdělil. To byste měl tuhle naši Bětolinku slyšeti, když tak něco řádného ke čtení dostane — nu, moje stará by mohla o tom povídati, ta si nestačí při tom klapky utírat, a já jsem takto chlap jako ze suku, ale to mi věřte, někdy mě to po čertech v očích zalektá. Bude něco takového také v Brunsvíku?“

„Kdo s sebou tak zdravé, české srdce přinese, jako bezpochyby vy, mnohovážený pane, ten zajisté i nějakého pohnutí ucítí, ačkoliv se dokládati nemohu, že by tak líbezného hlasu na zdejším divadle uslyšel, jakový ze rtů vaší panny dcery zaznívá.“

„No, no, to byste tomu dal!“ zasmál se mlynář; „vždyť jste mou holku říkaje ani mluviti neslyšel!“

„Způsoby hlavního města nařizují mladým pánům, na děvčatech i věci vychvalovati,“ ozvala se spanilá čtenářka, „o kterých ubohé ani ve snách pomyšlení neměly.“

„I dejte mi teď svatý pokoj s Pražskými panáky!“ odpověděl její otec. „Já tady mám teď Brunsvíka, a ten mi dozajista všechny šviháky nahradí. Tedy vlastenská činohra? a ve čtveru jednání? Nu, to je dobrá! A kdo pak ji, prosím, sepsal? Podívej pak se, Bětuško! ono to tam také tuším stává.“

„— ve 4 jednání,“ četla tato, „vzdělaná dle národní pověsti od Stanislava Libenského.“

„Který si neobyčejné potěšení činí, tuto do vaší milosti se poroučeti,“ doložil Stanislav.

„Ah, ah — ah!“ zvolal zase Koděra, a na krok poodstoupiv, nevěřícíma očima si Stanislava prohlížel. „Vy, pane, že jste sám Brunsvíka zhotovil? I ty milé nebe, kam pak dám svou špetku rozumu? Jáť si dávno přál poznati některého z těch pánů, jenžto knihy spisují; ale — abych se vám upřímně vyznal — docela jinak jsem si je na mysli představoval, nežli se vy, můj zlatý, okazujete.“

„Tak asi v paruce a s vráskovitým čelem,“ prohodil Stanislav, „aby jim učenost z každého koutečku koukala?“

„O paruce mi nic nenapadlo,“ zasmál se Koděra; „ale vážnější a usedlejší, myslil jsem, že musí člověk býti, kdo chce knihy spisovat. Já řku tak někdy sám k sobě, když něco nového ke čtení do rukou dostávám, co toho musí člověk zkusiti, co viděti a slyšeti, čemu se to naučiti, nežli něco řádného složiti dovede! Nu, vy jste snad začal hodně časně zkoušeti a z mládí se notně učiti — každým způsobem jste mi ale radost udělal, že jste mě navštívil. Matko!“ obrátil se k manželce i hodil při tom očima na její porculánový šálek a polévané hrnce, jakoby ji žertem z malé nevšímavosti pokárati chtěl. „Nevidíš-li, že tu hosta máme? Čili chceš po pětadvacíti letech začíti hrát na skoupou?“

I děkoval se Stanislav za všeliké poctění; ale mlynář výmluvy jeho nepřijal.

„Půl hodinky musíte mi, pane, dnes ještě darovati,“ řekl. „Bětuško, podej pak sem sesli, podej! Má stará by se hanbila, kdybyste odešel, an jsem vás již pozval. My tu dnes tak potichu naši stříbrnou svatbu slavíme — nedivte se, že není hlučných hostů! Já jsem divný blázen — když se mám hodně ze srdce nad svou domácností radovati, musím toliko se svými pobýti. Mísa polívky, kousek pečeně — po jídle dýmka krouceného a nějaká knížka v Bětuščiných rukou — o všecko jiné nestojím. Ale vás, milý pane,“ doložil se srdečnou prostotou a podával Stanislavovi svalovitou ruku, „vás bych byl rád viděl, kdybyste mě byl chtěl svým navštívením dříve potěšit.“

V tom vešel do světnice někdo z domácí čeledi a oznamoval mlynáři, že na pana otce ve mlýnici cizí lidé se žitem čekají.

„Ale kam pak ta stará zase zabloudila?“ řekl na to mlynář sám k sobě, vida, že musí na chvíli odejíti. „Bětuško!“ promluvil pak i k dceři, „vyrážej zatím našeho pana hosta, nežli se navrátím. Matka tu bude také co nevidět.“

Ale Stanislavovi bylo by milejší bývalo, kdyby se ani starý ani stará nebyli vrátili. Milá byla mu sice obou společnost — s jedinou dcerou byl by se ale ještě raději bavil. Zapomnělť, že má ještě na mnoha jiných místech své nejuctivější pozvání na přítelovu komedii učinit, a všemi smysly uváznul jako na očarovaném lepu na kráse mlynářovic Bětušky. Ona byla od stolu odešla, a stála nyní u okna, obírajíc se na něm kvetoucími růžemi. Hněvati se měl sice Stanislav, že si ho dívka hrubě ani nevšímá — a samolibý panáček z hlavního města byl by ji káral z nedostatku způsobného chování — ale Stanislav neměl srdce pro hněv ani mysl pro kárání; on v tom okamžení zapomněl také, že je spisovatelem všelijakých veselých a smutných kousků, a že by se mu zjevení mlynářovic Bětušky velmi dobře, do nejprvnější povídky hodilo: avšak nevědomky vklouzla mu spanilá postava její přece tak hluboko do mysli a do srdce, jakoby nikdy více nechtěla z nich vyjíti.