Ženich na licho/Pomoc ex tempore

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Ženich na licho
Josef Kajetán Tyl
◄ Otec ukrutník Pomoc ex tempore Tu vězí trn! ►
Údaje o textu
Titulek: Pomoc ex tempore
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 14–18.
Licence: PD old 70

Proud hovoru, vášní rozvodněného, vstoupil zase mezi břehy své, a s pokojnou myslí ohledávala se věc, t. j. záležitost milenců.

„Abys o všem věděl,“ promluvil Ludvík, „tedy ti povím, že celé své doufání na benefici skládám, kterou mi direktor ještě dáti má, nežli jeho společnost opustím.“

„Celé doufání na jedno divadelní představení na malém divadle?“ podivil se Stanislav.

„Naše přání je také malé,“ prohodila Lenka, „a jenom láska naše je veliká.“

„I vem si to již nejstarší rarášek!“ dosvědčil její otec; „jenom když aspoň sto zlatých ztrhneme.“

„Jaký pak máš k tomu cíli kus?“ ptal se dále Stanislav Ludvíka. „Je to něco lákavého? Jenom hodný titul a mandel osob na ceduli!“

„Psal jsem do Prahy pro činohru,“ odpověděl tento, „a každý den ji očekávám. Vězím již také v největší nesnázi. Skoro všem spoluoudům naší společnosti dochází v Poličanech kontrakt, a nejdéle za deset dní se to všecko i s direktorem rozejde, kterýž novou společnost již do Libenic objednal.“

„Ať si jde, kam se komu líbí!“ zvolal Stanislav s tváří velmi utěšenou. „Ať ani kus nepřijde — za to jsem přišel já!“

„Můžeš mi dáti pomoci?“ zeptal se Ludvík.

„Jste vy snad sám nějaká veselohra — anebo smutnohra?“ podotkla Lenka.

„Nikoli, zde budu činohrou!“ odpověděl Stanislav. „Ano, ano, můj roztomilý ráji! činem to dovedu, že vám rozmarinka na svatbu rozkvete. Peníze ti, příteli, dáti nemohu — jakž by ty letavé, ty nezdrželivé k českému spisovateli zabloudily? Ale nesepsal-li jsem již lecjakou hru, za kterou beneficiant hezkou hromádku těch drahých střepů shrábnul?“

„A co pak jste vy za ně dostal?“ prohodila Lenka s potutelným usmáním. „Trochu vycuchání od recensentů — čili se mýlím?“

„Ob, vy jste neomylná, jako řecké orakulum,“ dosvědčil jí Stanislav. „Ale nelitujte mě, nebo po všech recensích jsem ani nezakrvácel, a nechcete-li vycuchaným spisovatelem opovrhnouti, objednám také Ludvíkovi kus, že se budou lidé do divadla hrnouti. Duch mě již popadl — již mnou lomcuje, a dřív mi pokoje nedá, až něco vyvedu.“

„Jakže, příteli —“ divil se Ludvík, a slabý úsvit naděje mu tváře vyjasnil, „ty bys mohl —“

„Mohu a musím!“ doložil Stanislav začatou řeč. „Já ti dám kus — my blázni skribentové vždycky něco z toho zboží s sebou nosíme; a co není hotovo, nebo zdejšímu divadlu a kritické chuti Poličanů přiměřeno, za čtyrmecítma hodin překovám. Kde co živého na nohou, musí hráti — ano, ano!“ rozkřikl se najednou s hlasitým smíchem a vesele se na opatku otočil; „to je nápad nebeský! Hubičku bych si za něj dal! My všickni budeme hráti!“

„Na mne se nespolehej, leda s malou rolí,“ řekl Ludvík. „Víš, co mi lékař radí —“

„Ty budeš hráti na nemocného, zůstaneš doma, ani přes práh mi nepáchneš — a já za tebe vystoupím, ne sice na prkna — nebo k tomu jsem nikdy veliké chuti nemíval — ale okáži se po městě. Celé Poličany budu do divadla honiti — budu zváti — prositi, že se kámen ustrne — a mimo to se mladému pánu z Prahy také něco k vůli udělá. Jak povídám, my dva budeme hráti mimo divadlo,“ mluvil Stanislav dále, a ukázal na Lenku a otce jejího; „ale tuhle stojí někdo třetí a čtvrtý, jenžto nás oba zastanou. Ano, mé nejdražší Pivečko, vyvalujte oči, jak chcete — ale komedii musíte hráti!“

„Co — co — cože?“ vzkřikl tento, divně sebou trhna. „Pane, hledáte blázny, anebo jste —“

„— sám blázen?“ doložil Stanislav. „Proč blázen? že vás na dané slovo upomínám? Neslíbil jste, že panu Ludvíkovi pomáhati budete? Vy tedy musíte hráti. A pomyslete jen, až se to rozhlásí: Naše Pivečko bude hráti! Umí-li pak něco? Ah, to věřím — to je sekáč! Jakoby se byl k divadlu narodil —“

„I jděte k šípku!“ začal se tento smáti, jenžto nerad kdy jaký žert pokazil, a rád by také nyní byl svolil, kdyby se byl jakési směšné nesnáze zprostiti mohl. „Jděte k šípku! dejte pokoj!“

„Jiní se budou smáti, jiní haněti,“ mluvil Stanislav dále, slovy hospodského nijak másti se nedávaje; „ale žádostivi budou všickni, jak to as vypadne — a to jo věc nejpotřebnější. Kasa naplní se dvougrošáky a desetníky — ba půjde-li to dobře, snad i některý dvacetník do ní zabloudí, a srdce dvou věrně milujících naplní se medem a balzámem — ba půjde-li to dobře, snad i něco z radostí svatebních do něho zarejdí. Jakž je tedy, pane tcháne v nejkrásnější naději — co říkáte? budete hrát?“

„Inu, kdybych věděl — kdyby to něco pomohlo,“ začal Pivečko, čepičku s ucha na ucho šoupaje, „i vem si to rarášek! Vždyť to není žádná hanba — cože? Jen ale, jestli co dovedu?“

„Nemějte starosti, já vám přidělím osobu, jakoby pro vás ulita byla.“

„Myslíte?“ váhal ještě poněkud hospodský; najednou se pak ale rozhodnuv, podal Stanislavovi pravici, řka: „Nu, tu si mě máš, rohatý!“

Pevně uchopil se Stanislav podané jemu ruky, jakoby právo měl přijímati člověka mezi údy společnosti herecké, anebo jej z ní vylučovati.

„A jakž pak bude se mnou?“ prohodila Lenka. „Pro mne nezbude na tu slavnou hru žádná osoba?“

„I půjdeš-li pak!“ utrhl se na ni otec u směšném rozhorlení. „Podívejte se na tu chtivou Evu!“

„Aj, aj, tatínku!“ odpověděla dívka veselá, hlavičkou podivně vrtíc. „Neříkáš-li, že jsem tvá zvedená dceruška? A po kom pak medle měla jsem se zvésti, nežli po tobě? Co ty za dobré uznáváš, uznávám já také. Ty budeš hráti, a já budu hráti také!“

„Žádná pochybnost, můj nejrozkošnější ráji!“ zvolal Stanislav. „Hráti budeme všickni. My dva s Ludvíkem mimo divadlo, vy dva s tatínkem na divadle. A bude-li se k mé veliké činohře osob ještě nedostávati, našijeme strakatých panáčků, pověsíme je na drátky, a kozel by v tom byl zašit, aby to lidí nenalákalo. Jen aby se jich do divadla hodně vešlo! Aj, pro živý Bůh!“ zvolal dále, když mu byli divadlo vedle v sále okázali, „totě ořechová skořápka! totě výdymek z holubího vejce! Sem se ani dvě stě dušiček nevecpe, a kdyby tak malé byly, jako ty na pekařském krámě po dni Všech svatých! Není tu většího sálu? nějaké kůlny, stáje, špejcharu, aneb jak se vše ta místa jmenují, co se kdy několika prkny a špatně malovanými oponami ve svatyni krásného umění překouzlila?“

„Sál u zlatého soudku jest největší v celých Poličanech,“ odpověděl Pivečko; „a vyjmu-li sál na zámku našem, jest můj sál největší v celém vůkolí. Je to pěkný, pravidelný sál —“

„A tancuje se to v něm jako na vlnách,“ doložila Lenka.

„Ó, vždyť já nechci krásné jeho vlastnosti zmenšovati!“ ubezpečoval Stanislav otce i dceru. „Jen mi honem povězte, jaký je to sál na zámku?“

„Hodný, starý sál,“ řekl Pivečko, „a pro divadlo jako schválně vystavěný. Také tam tuším ještě něco takového stojí — aspoň to tam před patnácti lety stálo, když se náš hrabě oženil. Tenkráte tam jemu ke cti něco prováděli.“

„I toť tedy máme výhru!“ zvolal Stanislav. „Zlatého soudku necháme a budeme hráti v zámku.“

„Jen pomalu, ať nestřelíme Pánu Bohu do oken!“ namítnul Pivečko. „Na zámku má správčík co poroučeti, a ten nám vykopá jámu na cestě. Víte proč? Protože jest nelida, škareda, urputník —“

„Ať si je vtělený raráš — já s ním půjdu do boje.“

„Ale co platen boj, když nevyhrajete? Máme ho tu asi čtyry neděle, ale za ten čas ho mimo úřad ještě skoro nikdo neviděl. Se žádným nemluví; a když mluví, tedy se prý musí člověk na psí štěkot přichystati.“

„I výborně! výborně!“ zasmál se Stanislav z plného hrdla. „Nyní musím Poličanského pana správce již k vůli sobě samému poznati! Toť bude rozkošná osoba do mé nejnovější novely! Ať vrčí a štěká; já budu tak dlouho obcházeti, až ho podskočím a za chřtán popadnu. On bude mlčeti, a my budeme na zámeckém divadle hráti.“