Ženich na licho/Otec ukrutník

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Ženich na licho
Josef Kajetán Tyl
◄ Přítel a náhoda Otec ukrutník Pomoc ex tempore ►
Údaje o textu
Titulek: Otec ukrutník
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 11–14.
Licence: PD old 70

„Tu to máme — tu stojí slunečnice, točí se po svém slunéčku — a dole jest plné ruce díla!“ zvolal pro svou poctivost, nezkalenou mysl a upřímné šprýmy pověstný hospodský u „zlatého soudku“, an svou dcerušku Lenku vedle Ludvíka stojící zahlídl. Poznav ale při tom také hosta cizího, přítele Stanislava, nakvap po zelené manšestrové čepičce sáhl a zdvořile se uklonil. „Ah — ponížený!“ řekl. „Račte, pane, dovoliti, domácí exekucí je věc nejhlavnější a jde přede všemi jinými!“

S obzvláštním potěšením prohlídnul si Stanislav mrsknutím očí jadrného, švitorného a živě se pohybujícího muže, i zvolal: „Bravo! Ten charakter uvedu na prkna!“

„Cože pánovi napadá?“ vyvalil naň oči hospodský.

„Něco velmi pěkného i moudrého,“ šaškoval Stanislav dále, a obrátiv se k Ludvíkovi, zeptal se: „Čili to není často již jmenovaný otec ukrutník?“

„I hrom si do tebe!“ rozkřikl se hospodský, hned ale zase hluboko se ukloniv, doložil: „Prosím za odpuštění! Jak se mi zdá, vedli zde na mne žalobu. Pán ale dostal o mé osobě falešný cirkulář. Já nejsem, zač mě snad ta zamilovaná kočka, jinak má dceruška, nebo tento střelený kozlíček, obyčejně pan Ludvík Rovinský nazván, u vás vydávali a prodávali.“

„Tatínku,“ vskočila mu Lenka do řeči, „jak ti může něco takového jenom napadnouti?“

„I, láska je slepá, na jazyku raněná, láska neví, co mluví,“ odpověděl otec poněkud mrzutě. „A co je posléz tomuto pánovi, jehož ani neznám, do celé historie vaší lásky a mého tyranství?“

„Vidíte, můj drahý pane,“ jal se Stanislav mluviti, „— ale ani ještě vašeho vzácného jména neznám.“

„Matyáš Pivečko!“ odpověděl hospodský, čepičku pošoupna, „ředitel největšího pivního sklepu a nejlepší kuchyně v Poličanech.“

„Vidíte, mé drahé Pivečko!“ začal na to zase Stanislav, „já jsem poněkud Ludvíkovým dlužníkem. Před pěti lety, když jsme se byli seznámili, skočil pro mne do vody.“

„To je výborný kus!“ přisvědčil otec Lenčin radostně. „Dostal za to určenou taxu?“

„Na to jsem uvázl v malé bryndě, jak obyčejně říkáme: v dluzích; bylo to v cizině; Ludvík se za mne zaručil —“

„To byla hloupost!“ vyjel si hospodský. „Peníze vyhodit!“

„Ah, teď se mi rozbřesklo!“ dal se Stanislav do smíchu. „Teď vím, jaký to kámen na cestě leží! Teď vím, jaký to trn v lásce těchto dvou poctivých duší vězí! Ludvík nemá peněz, a proto mu nechcete dceru dát!“

„A není to moudré?“ prohlásil se Pivečko plný horlivosti. „U všech všudy! — prosím za odpuštění — co pak je člověk bez peněz? Jabloň bez jablek. Pryč s ním! do ohně s ním!“

„Tak?“ zvolal Stanislav. „Tedy se pěkně poroučím. Já nemám pražádné chuti, pro lehkou kapsu mučedlnickou smrt vytrpěti!“

Při tom všem přítomným zběžně se pokloniv, ke dveřím se ubíral. Ale Pivečko jej zastavil.

„Stůj, panáčku — prosím za odpuštění!“ řekl dle způsobu svého. „Chudoba cti netratí. Ale kdo mi s to není trochu těch střepů sehnati, kdežto mu o nejdražší na světě běží, toho hodím pod kotel. A panu Ludvíkovi je prý ta holka to nejdražší na světě; a má peníze? Nemá. Sežene je? Nesežene. Nemá k tomu ani co by do oka padlo kuráže. Tedy?“

„Nečiňte mi křivdu, pane Pivečko!“ promluvil nyní Ludvík. „Odhodlanosti a chuti mám dost; ale jak pak mám peníze při svém stavu sehnati?“

„Ano, pověz, tatínku,“ ozvala se také Lenka, „jak pak je má sehnati?“

„Mluv ty mi také do toho!“ odbyl ji otec. „Ať si láme hlavu, až něco vylomí!“

„Ale vždyť snad peněz ani nepotřebuje?“ prohodil Stanislav. „Snad jich má nevěsta?“

„Starého čer — abych neklel!“ odpověděl Pivečko. „Já se neučil psáti dvojku místo jednotky, a tak má člověk sotva z ruky do huby. Zvláště tady, v slavných Poličanech, kde by si každý rád pivo v kamnovci vařil! ‚Zlatý soudek‘ není můj.“

„Chce-li se ale panna dcera s mužem ze všech vyvoleným na to moře stavu manželského odvážiti —“

„Já ji bez vesla nepustím!“

„Ale raději své dítě umoříte.“

„Pane,“ rozkřikl se dívčin otec; „račte dovoliti, nekousejte do pecky, kterou neumíte rozlousknouti! Mé dítě umořit! Pane, já jsem potřebný člověk; přízeň hostů jest mé bohatství a veselá mysl můj jediný boží dar; ale radši budu jako škaredý jezevec v koutě sedati a hladem kůrky hrýzti, nežli bych své dítě umořil. Tuhle stojí,“ mluvil dále hlasem velmi pohnutým, „ona mě zná, ona ví, že se až posavad těm vdavkám protivím; ale ať mluví — mluv, Leno! chci tě proto umořit?“

„Nemluv, nemluv o tom, tatínku!“ zvolala dívka, a s vroucností mu okolo krku padnouc, líbala jej, jakoby by mu v skutku dále mluviti bránila.

„Vidíš to, panáčku — vidíš to?“ zaplesal otec, dívku v náručí drže, a mezi radostným smíchem kanuly mu slze po tvářích. „Nic umořit — tatík to myslí jinak se svým dítětem. Já měl také prázdné ruce, když jsem si nebožku matku vyhlídl; ale nežli jsem ji k oltáři vedl, trochu jsem se přičinil. Žena pak viděla, že dostane muže pracovitého, a byla to svatba veselá. Já mnoho nemám, a mnoho tedy své holce dáti nemohu; ale to je má pevná vůle: dokud její ženich nepřijde a neřekne: ‚Podívej se, tatíku — tohle a tohle je moje —‘, ať je dost málo, jen když vidím přičinlivost, „tu si ji máš, a buď s ní živ, jak se Pánu Bohu líbí!“ Dřív a jinak ale nic! Slovem, ať se pan Ludvík přičiní, ať začne cokoliv, ať mu holka, pomáhá — já sám pomohu, nebude-li jinak — vždyť bych pro toho drobka živobytí dal!“

Při tom oběma rukama Lenku za hlavu pochytiv, srdečně ji políbil.