Ženich na licho/Medvěd a prosba o sál

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Ženich na licho
Josef Kajetán Tyl
◄ Tu vězí trn! Medvěd a prosba o sál Sestra a ztracený syn ►
Údaje o textu
Titulek: Medvěd a prosba o sál
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 21–27.
Licence: PD old 70

Ad instar ursi — jako medvěd!“ mluvil kdosi hlasem polotajeným, a vstupuje po prstech z vedlejšího pokoje do kanceláře, kynul druhému komusi, kterýž u vchodu do téže kanceláře čekal. Onen kdosi byl vrchnostenský písař, pan Bartoloměj, mužíček jako z cukru; druhý kdosi byl Poličanský pilař Koděra, člověk jako suk.

„Ale já ho zkrotím; nic se nebojte! Já jím umím zatáčet,“ mluvil pan písař dále a nastrkoval při tom ruku, jakoby za své slibování již něco rád dostal. „Nihil vobis faciet — nic vám neudělá!“

„I však já se nebojím,“ odpověděl pilař velmi lhostejně. „Já zkrotím splašeného hřebce, neřku-li nemoudrého —“

Co dále zamumlal, nebylo slyšeti, jelikož ho třetí osoba překřikla, jež v tom okamžení do kanceláře vrazila. Byltě to onen svrchu řečený medvěd čili Poličanský pan správec.

„Jaký je to pořádek? Je to pořádek?“ začal křičeti, an pana písaře u psacího stolu nezastihl. „Zaháleti, lelky chytati, pera kaziti, na sta ortografických chyb dělati — k tomu jste, vy písaři! Sedněte a pište!“

V tom zahlídl Koděru.— „A kdo jest tohle?“

Est homunculus cum supplica in devotione —“ začal písař, pln poníženosti ke stolku se vleka; ale domluviti nemohl.

„Držte hubu, vy zakyslý studente!“ zakřikl ho správce. „Chcete mě svým latinským octem otráviti?“

„S ponížeností ruku líbám, vzácný pane!“ ozval se nyní sám pilař a poněkud popošel. „Jsem pilař Koděra a přicházím stranu těch prken —“

„Ha, jsi ty to, prkenný nešťastníku?“ rozlítil se správec. „Je dnes čas na prkna?“

„Inu, já vím, že měly být již onehdejší týden hotovy,“ odpověděl Koděra, nijak se z lhostejnosti své vytrhnouti nedaje; „nemohli jsme ale řezati.“

„Nemohli jsme řezati!“ pitvořil se po něm správec. — „Nemohli jsme — nechtěli jsme! Lenoši jsme! Pánu Bohu den krademe a milostivé vrchnosti žluč děláme. Pište, písaři!“ zvolal mezi tím na pana Bartoloměje a začal mu předříkávati. „„Nejmilostivější paní hraběnko — excellencí““ — najednou se ale zas k pilaři obrátil: „Pány za nos tahati — to vy byste rádi!“

„I ty můj Bože, jaképak tahání!“ usmál se Koděra s pravou českou dobrosrdečností. „Pila neřeže, když voda neteče.“

„Ale proč neteče?“ vyřítil se správec. „Proč teče v Libenicích, na Vršanech, v Suchdole? proč u vás neteče? — Pište!“ otočil se opět k písaři. „„Při nastávajícím podzimku osměluji se, Vaší excellencí““ — „podruhé vás dám zavříti!“

„Oho, jemnost pantatínku! tak zle nebude.“

„Že nebude? — Píšete? — „„Vaší excellencí několik prosebných slov o chudině na panství Poličanském promluviti.““ — Bude zle, pane pilaři, bude zle! A opovažte se mi ještě jedno takové slovo —“

„— z huby pustit, tedy vám dám jich pětadvacet vysadit!“ ozval se najednou mezi nimi hlas cizí, a jakož osoba prostředkující, aneb aspoň uprostřed stojící, objevil se tu — Stanislav Libenský. On byl již před chvílí potichu do kanceláře vešel a nepozorován rozprávku vyslechl. Dle zkušenosti své poznal hned, jak se k správci chovati musí, chce-li cíle svého postihnouti.

„Co to znamená?“ podivil se správec, nevěda v prvním okamžení, jakými slovy podivení své pronesti.

„Ano, jářku — co to znamená?“ ptal se Stanislav Koděry dále. „Naučili vás doma tak se svou vrchností rozprávěti? Nevíte, co je uctivost?“

„Pane!“ rozkřikl se naň správec.

„Ano, pane pilaři!“ rozkřikl se po něm Stanislav na pilaře.

„Já vás dám — vyhodit!“ zlobil se správec.

„Písaři!“ zvolal, jakoby zde všem poroučeti mohl, Stanislav; „skočte pro vrátného!“

„Jen se mi hýbejte!“ zakřikl ho správec.

„Pro Pána Boha!“ sepnul pilař ruce podivením nade dvornou rozprávkou. „Toť jsem se octnul v blázinci! Raději půjdu, a lidské oko mě tady ani za uherský měsíc nespatří.“

„Počkejte!“ zkřikl naň správec. „Jáť nevím, kam se mi hlava poděla. Ten člověk mě celého pomátl. He, sousede!“ zadal na pilaře nad nadání mírně. „Pojďte sem! Jestli mi prvé něco vyklouzlo — a proč by nevyklouzlo? člověk je slabá třepina — nemějte mi za zlé. Prkna složte a v poledne přijďte na lžičku polívky.“

„Inu, na mou milou, vzácný pane!“ vyjektal pilař, a divil-li se prvé správcově prchlivosti, divil se nyní vlídnosti jeho ještě více. „Toť jsem sám hotový blázen!“ dal se konečně do srdečného smíchu. „Když ale ráčíte dovolit — poníženě ruku líbám — já ničím nepohrdnu.“ A hlavou vrtě, bral se ze dveří.

„Nu, a co se vám líbí, panáčku?“ vyjel si nyní správec opět nevrle na Stanislava, kterýž byl zatím pánovitě po kanceláři přecházel. „Já řku — víte-li, že máte hrozně divný spůsob, do cizích domů přicházeti?“

„K neobyčejným lidem přicházívám také neobyčejným způsobem,“ odpověděl Stanislav s lehýnkou poklonou.

„Kdo jste? Co hledáte? Já vás neznám!“

„Na tolik otázek nemohu jedním dechem odpověděti. Dovolte, abych se posadil, a pak vám jednu po druhé pěkně zdlouha vyložím. “ Při tom snesl dvě sesle a postavil je vedle sebe do prostřed pokoje.

„Zkrátka, zkrátka!“ brumlal správec, na jednu z nich sedaje, „nedělejte hlouposti. Já nemám času k maření.“

„Není-liž pravda, pane strýče,“ spustil Stanislav, když se byl na druhé sesli umístil, „vy chodíte v maškaře?

„Pane!“ trhnul sebou správec.

„Nezlobte se — jáť vás chci pochváliti. Zdejší lid vás jmenuje nevlídným, nevrlým, nesrdečným —“

„Tisíc hromů —“

„— do nich udeř, kteří to roznášejí — to je také má řeč. Ti pošetilci hledí jenom na kůru člověčí. Jak se kdo tváří, jak mluví, jak chodí — dle toho jej také cení.“

„Co je komu do toho, jak se já tvářím, nebo jak mluvím a chodím? Ublížil jsem někomu? Ošidil jsem někoho?“

„Nikdy, to je má řeč; a proto povídám, že v maškaře chodíte. Srdce vaše je dobré, šlechetné, lidumilné —“

„Pane! chcete mi pohřební řeč dělati?“

„To nedej Bůh, a zvláště nyní, an vaší laskavosti nanejvýš potřebí mám. Pane správce, jedná se o štěstí dvou mladých lidí, kteří se milují.“

„Co je mně do toho? Je mi něco do toho? Chtějí se vzíti? Mám dát povolení?“

„Povolení, ano, ale ne k svatbě, to přijde později!“ posvědčil Stanislav nad míru lichotivě. „Pane správce, jedná se o štěstí mého přítele; nevím, jestli ho znáte, anebo jestli se vám líbí, pomyslete si ale, že jsem to já sám, a jestli se já vám líbím —“

„Líbíte, líbíte!“ odpověděl správec, mrzutě na stolici semotam posedávaje. „Jenom dále!“

„Nic, nic dále!“ usmál se Stanislav. „To vaše „líbíte“ se mi tuze líbí, toho se tak brzo nespustím. Tedy se vám líbím? Vidíte, pane správče, vy se mi také líbíte. Když se na vás podívám, jest mi, jakobych svého nebožtíka otce viděl. Býval také někdy podivín, ale srdce jeho bylo studnice nevyvážené lásky. Pomyslete si také vy, jako byste ve mně syna svého viděl —“

„Pane!“ začal správec, nevěda, co o srdečných slovech člověka neznámého mysliti. Stanislav mu ale všechnu další rozpačitost i odpověď ušetřil.

„Naději se, že syna máte?“ jal se totiž opět s lahodnou příchylností tázati.

„Nemám!“ odbyl ho správec zprudka, a mrzutě se od něho odvrátil.

„Tedy spanilé dcerušky?“

„Žádného, žádného!“

„Ubohý muži!“ vzdychl Stanislav, „pak vím, proč vaše měkké srdce tak tvrdě okoralo! Žádného vůkol sebe, kdo by vás dětinsky miloval a tíži let vašich snášeti pomáhal?“

„Žádného, žádného!“ bědoval správec, oběma dlaněma si tváře zakrývaje.

„Odpusťte, pane, člověku neznámému,“ omlouval se Stanislav, patrnému pohnutí správcovu nemálo se divě, „odpusťte, jestli jsem o bolestnou stránku v srdci vašem zavadil; nestalo se to svévolně. Památkou otce svého, kterého jsem ctil, se vám dokládám —“

„Ctil jste otce svého?“ vskočil mu správec do řeči a za obě ruce jej uchopiv, velmi vřele mu je stiskl. „Miloval jste otce svého? Byl jste mu poslušen? Nesestárnul žalostí nad nezdárným synem? Ó, pak to byl šťastný otec, a požehnání jeho zavlaží kořen života vašeho, jako rosa nebeská! Odpusťte mi, pane,“ mluvil dále, a dvě slze zaskvěly se mu na letitých řasách; „odpusťte mi, že se vám tak bez maškary okazuji, jak jste prve řekl. Člověk slýchá zřídka o zdárných synech mluviti, a pak ho to jako zpěv andělů pronikne. Mluvte, pane, co byste rád? Starý Rozvoda nerad slibuje, ale rád plnívá. Mluvte!“

Potěšen tímto nenadálým převratem správcovy nevrlosti řekl Stanislav: „Slyšel jsem, že tu v zámku veliký sál máte?“

„Máme dva. Chcete se na ně podívat?“

„V jednom stojí panské divadlo?“

„Divadlo?“ opětoval správec velmi zdlouhavě a při tom se i tvář jeho zase škaredě zdloužila. „Je tam, tuším, nějaké lešení.“

„Aj, totě výborné! A prosil bych vás co nejsnažněji, abyste mi je na jeden večer propůjčil.“

„K čemu to?“

„Nu,“ zasmál se Stanislav, „rádi bychom na něm jednou zahráli.“

„Pane!“ vyskočil správec, a divokost mu vjela do tváře. „Pane!“ zkřikl sápavě a těsně se až k samému Stanislavovi postavil. „Pane, kdo pak jste?“

„Stanislav Libenský jsem,“ odpověděl tento, velmi obratně se pokloniv; „toho času pouhý spisovatel všelijakých smutných i veselých kousků, a přítel člověka, kterýž je spoluoudem herecké společnosti, ježto se nyní v Poličanech zdržovati čest má.“

„Přítel komediantův?“ zkřikl správec, a hrůzu i ošklivost bylo mu na tváři viděti.

„Zní-li vám komediant lépe než herec, tedy komediantův!“ odpověděl Stanislav s nemalým podivením, že muž třídy vzdělané o stavu uměleckém s tak patrnou hořkostí se pronáší.

„Člověče, máte mne za blázna, nebo mě chcete pokoušeti?“ začal opět správec.

„Ani to, ani ono!“ usmál se Stanislav. „I proč pak? Můj přítel, s nímžto jsem se tady náhodou sešel, má tyto dny svou benefici míti, a poněvadž na tom celé jeho budoucí štěstí záleží, aby co možná nejvíce peněz dostal, přicházím ve jménu jeho prositi, abyste mu na ten večer zámeckého divadla použiti milostivě dovolil, kteréž prý je třikrát větší nežli divadlo v městě —“

„A kdyby desekrát větší bylo,“ rozkřikl se správec i zadupal, „nic mu nepůjčím, žádný sál, žádné divadlo! A proč bych půjčoval? Komediantem jest a komediantem zůstane! Před lidmi hlouposti vyvádět, blázny ze sebe dělat —“

„Pro pána krále!“ sepnul Stanislav ruce, „zase nová maškara.“

„Člověče,“ zaťal správec pěsti, „nedopaluj mě! Je-li zde nějaká maškara, jste vy, pane, ta maškara! Vy, pane, vy! V rouchu oulisné upřímnosti přitočil jste se k srdci mému, že bych byl starý muž před vámi skoro zaplakal, a proč bych neplakal, když jste bolestné rány v srdci mém se dotekl? Styďte se, a řekněte příteli svému, aby se nijak na sál netěšil. Starý Rozvoda není děcko, s kterým se zahrávati dá!“

Při těch slovech se otočil a hněvem rozpálený odešel kvapným krokem zase těmi dveřmi, kterými byl vešel.