Štefánik

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Štefánik
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: Masarykova společnost (přetisk textu z 9. května 1929 z časopisu Fronta)
Licence: PD old 70

Kariéry, jako byla Štefánikova, jsou možny pouze v dobách revolučních, kdy všechno pokračuje kroky mílovými a kdy se schopnostem, schnoucím v prachu všedního života, dostává osvěžujícího deštíku příležitosti. Jsou lidé, kteří mají prvořadé schopnosti velitelské, ale nikdy nebudou veleti; jsou lidé s úžasnými schopnostmi organisačními, ale rozvinou je v malém rámci a na plano. A jsou lidé, kteří musejí se, jako Cyrano, spokojiti napovídáním v tichu Kristiánům méně schopným myslit, ale schopnějším jednati. Doba politického působení Štefánikova je kratičká. Půl páta roku uplynulo jen od praskrovných počátků až k ohromujícímu konci. Co bylo před tím, ukazovalo na zcela jiný způsob kariéry. Ale také v jeho kariéře vědecké najdeme některé styčné body. Také ona vrhá světlo na základní rysy Štefánikovy povahy a Štefánikových úspěchů. Štefánik dovede získat a udržet zájem. Má schopnost osobní sugesce, chce-li nebo musí-li ji rozvinout. Dovede za svým cílem jít s určitou soustředěností a překvapující energií. Úžasné štěstí, o němž sám mluví ve svém dopise, nebylo větší v jeho politické činnosti, než-li v životě předchozím, kdy musil chudý absolvent pražské filosofické fakulty dobývat Paříže a v přetěžké soutěži získat kus půdy, na níž by mohl stát a pracovat. Úžasné štěstí předpokládalo ovšem určité osobní vlastnosti jeho nositele: především to bylo rychlé posuzování terénu, schopnost okamžité orientace v poměrech spletitých a choulostivých, včasné změření výhod a nevýhod, jež dává situace, těžení ze všech výhod co nejúplnější a paralysování nevýhod jdoucí na hranice možného. Jinými slovy: úžasné štěstí nedostavovalo se bez aktivní spoluúčasti Štefánikovy.

Za války změnila se scéna, na níž vystupoval Štefánik, ale nezměnily se methody. Bylo by zajímavo, vésti paralelu mezi methodarni Štefánikovými a Benešovými a analysovati společný základní rys, vedoucí k tak velikým rozdílům povahovým, nesmírnou ctižádost Štefánikovu a Benešovu. Byl by to úkol stejně vděčný pro romanopisce jako pro historika, nejvděčnější ovšem pro romanopisce, jenž by dovedl býti také historikem, jak to dovedl romanopisec arrivismu Restaurace a „měšťácké monarchie“ s jejím enrichez-vous, Balzac. Už způsob spolupráce Benešovy s úžasným štěstím je zcela odlišný v duchu i v prostředcích. Štefánik svým celým založením byl romantikem; přitahovalo ho vše mimořádné, neobyčejné, exotické. A sám působil dojmem mimořádného, neobyčejného, exotického. Štefánik je člověkem s instinkty ptáka, rozpínajícího křídla do výší; Beneš má spíše instinkty studeného plazu, plížícího se přes překážky vytrvale dále, Beneš studuje individuelní zájem a snaží se tento zájem zaangažovat.

Je zajímavo při tom, že není to člověk suchého a studeného racionalismu a střízlivý, přízemní intelektuál, který dovede rychleji a bystřeji poznat skutečnosti a vyvodit z nich určité praktické poučky. Trvá to naopak hodně dlouho, než Beneš naučí se jakž takž chodit po cestě, Štefánikem vyšlapané. O vědeckém významu Benešově možno pochybovat, ale až příliš dlouho zachoval si postoj docenta, jenž se zabral do studia Macchiavelliho a míní, že má schopnost vladaře, poněvadž si nevybírá v prostředcích. Vědecký význam Štefánikův jistě je nepoměrně větší, ale temperament Štefánikův je spíše temperamentem umělce nežli vědce. Ať jakkoli, Štefánik uměl získávati a fascinovati a naše věc z toho těžila.

Čeho nutno si především u Štefánika vážiti, jest jeho včasný postřeh, že je to oblast vojenská, která rozhodne o našem bytí a nebytí, jeho neutuchající snaha rozmnožiti a ukázati československou brannou moc. Zatím co dr. Beneš hledí s jistou nevraživostí na činy revoluční československé armády na východní frontě, odhadne Štefánik, jak významným činitelem je tato armáda, a to i po 28. říjnu. Tento západník, který se stal občanem francouzským a hrdě nosil uniformu francouzské armády, který ještě při prvém pobytu v Rusku prozrazuje netakticky západnickost své orientace, pochopí přece důsledky zhroucení fronty protibolševické pro Slovanstvo i pro nás a vyloučení Ruska z mezinárodního vlivu a rozhodování o smlouvách mírových. A tak dochází k poslednímu velikému činu Štefánikovu: k jeho cestě na Sibiř. Jede na východ se zdravím již podlomeným, aby zachoval státu ukázněnou a hrdou revoluční armádu. Je to strašný úkol, přesvědčit armádu, že musí se bít, zatím co všichni ostatní dobojovali. Je to strašný úkol přesvědčit ji, že také po 28. říjnu, který znamená vzkříšenou samostatnost, stát potřebuje, aby hájili českoslovenští vojáci frontu, nesmírně vzdálenou od domácí půdy a samotnými Rusy opuštěnou. Zatím co jeho jméno ocítá se pod washingtonskou deklarací, proti níž má své námitky jako proti podpisům smlouvy pittsburské, usiluje o to, co považuje právem za nejdůležitější a nejaktuálnější. Paměti gen. Janina zaznamenávají podrobnosti této křížové cesty churavého Štefánika, který duševní silou musí nahražovat ubývající síly fysické. Běsové ruští počínají infikovat řady československých dobrovolců; tragická smrt plukovníka Švece zaplašila je pouze na chvíli. Politika dohody vůči Rusku je čím dále tím problematičtější a různost zájmů se stává denně očividnější, což přirozeně musí pouze podporovat všechny pokusy o demoralisaci československého vojáka. První československý ministr války bojuje s nasazením posledních silo tohoto vojáka; zatím co slibuje washingtonská deklarace milici, je si Štefánik dobře vědom, jakou mocí je ukázněná armáda, která uvedla svět v úžas statečnými činy. Hájí rok 1918 proti roku 1919 a události dávají mu za pravdu. Objevují se komplikace s Polskem o Těšín, je tu celý komplex důležitých otázek, o nichž bude rozhodovat mírová konference v Paříži, a není pro tuto konferenci lhostejno, je-li tu, či není-li tu spolehlivá československá armáda. Tušil Stefánik jako Slovák nebezpečí, jež hrozí Slovensku a prestiži republiky od Madarů? Rozhodně netušil, ale věděl, že nad theoretickými sliby, nad líbivými a hyperpokrokovými frázemi, nad modem vivendi s bolševictvím je tu železná a politická nutnost potírat bolševictví. To, co mohl Štefánik docílit, nebylo, čeho docílit chtěl. Vrací se přes Italii domů a nalézá smrt, nevysvětlitelnou katastrofou leteckou, Ikarovskou smrt. Přece jenom je bezpečnější plaziti se po zemi! Maličko a dostavuje se vpád maďarských bolševiků se všemi doklady nepřipravenosti a lehkomyslnosti. Smrt zbavila prvého a posledního ministra války divadla, které umožnila politická neupřímnost a neodpovědnost odpovědných činitelů. A vyřídila všechny možné kompetentní konflikty mezi ministrem války Štefánikem a ministrem národní obrany V. J. Klofáčem.

Naše veřejnost vzpomněla desátého výročí tajemného skonu Štefánikova tak, jak to mrtvý zasloužil. Ku podivu však! Oslav těchto zúčastnili se také ti , kteří počátkem r. 1919 „honili a uhonili“ gen. Štefánika...