Štěstík

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Štěstík
Autor: Jan Ladislav Mašek
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 59–61.
Licence: PD old 70

V Krkonoších je překrásná zahrada, v níž kvetou nejkrásnější a nejvzácnější květiny celého světa. Ale každému člověku není přáno zahrady té spatřiti; neboť vlastníkem jejím jest skalní duch Krakonoš a ten jen některým lidem dovolí vstoupiti do čarokrásné zahrady své.

V té zahradě roste „Štěstík“, který toho, kdo jej v noci svatojanské utrhne, učiní šťastným po celý život. Ale musí to býti sirotek, dítě nábožné a upřímné. Kdyby se někdo jiný do té zahrady odvážil, tomu Krakonoš bez milosrdenství zakroutí krk.

Tak vypravují si lidé v Krkonoších, a malý osiřelý hošík, jenž se svou sestřičkou u hodného sedláka zůstával, také o tom slýchal. I myslil si: Až bude sv. Jana, půjdu do Krakonošovy zahrady; snad budu míti štěstí. Pak se bude míti i moje sestřička dobře, a náš dobrý pěstoun bude také spokojen.

Když se přiblížil den sv. Jana, malý sirotek vzal si kus chleba do kapsy, aby neměl hladu, a vydal se na cestu, nikomu o svém úmyslu ani slovem se nezmíniv.

Kráčel k horám, jež se v dálce černaly a jimž lidé říkají Krkonoše.

I bylo mu jíti mimo hospodu, kde hospodský právě stál přede dveřmi a ptal se ho, kam tak pozdě jde?

„Natrhat v Krakonošově zahradě štěstíku,“ odpověděl dobrosrdečný chlapec. Hospodský vrtěl hlavou, a hoch bral se k horám. Sotva však popošel několik set kroků, přiběhl za ním muž, jenž v hospodě seděl, když se hospodský vyptával, kam jde, a pak hostům o cestě jeho pověděl.

Chlapec toho muže znal, byl to bohatý obchodník, který včera u jeho pěstouna nocoval a velmi marnotratně si vedl.

„Slyš, Josefe! počkej, půjdeme spolu, já také jdu natrhat si štěstíku v Krakonošově zahradě,“ volal na chlapce obchodník.

Chlapec vyvalil naň oči a myslil si: Ten jde hledat štěstí? Zdráv je jako buk, peněz má víc než potřebuje, utrácí více než třeba; čeho si ještě žádá? Ale neřekl ani slova, a šli spolu dále.

Slunce zatím zašlo za hory, pastýři hnali stáda domů, a v blízké vísce zvonili klekání. Josef sepjal ruce a modlil se „Anděl Páně“, jak doma činíval. Ale bohatý obchodník ani nesmekl ani se nemodlil; měl plnou hlavu štěstíku, i viděl již veliké bohatství, k němuž mu čarovné to kvítko dopomůže.

Za nedlouho došli Krakonošovy zahrady. Štěstík bělal se svým stříbrolesklym květem na všech stranách. Obchodník vrhl se dychtivě na vzácné kvítí, trhal je plnýma rukama a cpal do kapes.

Najednou stál před ním stařec s dlouhým šedivým vousem a mocným hlasem zavolal naň: „Stůj!“

Obchodník se ulekl, chvěl se po všem těle, že ani slova promluviti nemohl. Chlapec zatím důvěrně ke starci se přiblížil a prosil, aby mu dovolil toliko dvě kvítka zde utrhnouti.

„Milé dítě, co s nimi chceš dělati?“ otázal se ho stařec přívětivě, „proč toliko za dvě kvítka prosíš?“

Chlapec odpověděl: „Rád bych byl šťasten se svou sestřičkou, abychom nebyli na obtíž dobrému pěstounu svému a mohli odplatiti jemu, co nám dobrého učinil.“

„Jsi hodný hoch!“ řekl stařec, pohladil Josefa po tvářích a natrhal mu sám štěstíku velikou kytku, i nacpal mu kvítí toho do všech kapes a napomenul ho, by dobře pozor dával a cestou žádného neztratil. Chlapec pln radosti děkoval štědrému dárci.

Stařec obrátil se zatím k obchodníkovi a zahřměl naň: „Kdo jsi ty?“

„Jsem chudý člověk, jenž se nevinně dostal do bídy, a přišel jsem si také sem pro štěstí,“ odpověděl ošemetník, zajíkaje se v řeči.

„Ničemníče! kliď mi se s očí, mám tě učiniti šťastným, abys mohl hráti a zaháleti? — Nikoliv; štěstí, které já rozdávám, patří jen chudým a sirotkům.“

„Ó pane!“ pravil obchodník všecek se chvěje, já jsem také sirotek; otec mi umřel, když jsem byl ještě malým hochem, ani jsem ho nepoznal, a cizí lidé mě vychovali.“

Sotva to dořekl, uchopil ho stařec za krk a mrštil jím do propasti.

Chlapec klesl leknutím na zemi a vroucně se modlil k Bohu. Stařec pak přistoupil k němu, vzal jej za ruku a laskavě vyvedl jej na cestu.

Pěstounové Josefovi a jeho sestřička měli zatím doma mnoho starostí o chlapce. Ale tím větší byla pak jejich radosť, když zdráv a vesel domů se vrátil a velikou kytku a plné kapsy štěstíku přinesl. I rozdělil celý dar Krakonošův na tři stejné díly: jeden dal svým pěstounům, druhý svojí sestřičce a třetí nechal sobě. Potom šli všickni spat. Ale jak se podivili, když druhého dne nalezli místo štěstíku samé ryzí zlato. Nyní byli všickni bohati a po celý život svůj spokojeni a šťastni.