Šlechetnosť, ozdoba dítek/Ze života žebrákova

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Ze života žebrákova
Autor: Václav Špaček
Zdroj: ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek II. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1884. s. 28–36.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Máte zajisté, milí čtenáři, velikou radosť, smíte-li si vyjíti s milým otcem do polí na procházku, zvláště bydlíte-li ve městě, kde není vám tak často dopřáno dívati se na tu Boží přírodu.

Jaromíra brával otec často s sebou, neboť byl hochem mravným a pilným a směl-li si vyjíti s otcem do polí, měl z toho větší potěšení, než kdyby byl s nezvedenými chlapci skotačil; na procházce naskytla se mu stále příležitosť, aby se otce na to nebo na ono zeptal, a dobrý tatínek synáčka rád poučil.

Dnes ubírá se Jaromír s otcem zase za město; budeme je provázeti.

Kráčejí po silnici mezi dvěma řadama stinných stromů; později zajisté uhnou se na polní cestu v levo; je to jejich zamilované místečko.

Blízko u cesty pod košatým stromem sedí žebrák; je to přívětivý stařeček, ale v jeho obličeji viděti jest známky duševního bolu. Za almužnu neprosí po způsobu dotěravých žebráků křiklavým hlasem a hledanými slovy, nýbrž uctivě pozdraví kolemjdoucí a poděkuje krátkým ale srdečným „zaplať Pán Bůh“.

Jaromíra a jeho otce zajisté již zná, neboť hošík z daleka se naň již usmívá, a dědeček smeknuv klobouk, úsměvem mu odpovídá.

„Dnes nedáme žebrákovi krejcaru, tatínku?“ táže se Jaromír vida, že nesahá otec do kapsy jak obyčejně činívá.

„Zapomněl jsem peníze,“ odvětil otec, „a nemám u sebe ani krejcaru.“

„Smím mu tedy dáti ze svého?“ táže se hošík.

„Což ty máš své peníze?“ táže se otec.

„Mám,“ odvece Jaromír. „Vidíte, tatínku, každého dne ráno dostávám krejcar na housku, kterou si mohu snísti, když máme ve škole po dvouhodinném vyučování čtvrt hodiny odpočinku; je více takových chlapců, kteří si do školy jídlo přinášejí, ale ještě více je takových, kteří s sebou nenosí ničeho. I napadlo mi: mohou-li to tito vydržeti, proč bys ty nemohl? Zkusil jsem to a viděl jsem, že jsem nezemřel hladem; přestal jsem si tedy kupovati každého dne housku a krejcary jsem schovával, mysle, že se mi někdy snad dobře hodí. A dnes tedy, dovolíte-li, dám žebrákovi krejcar ze svého.“

„Svoluji milerád,“ řekl otec. „Dobře činíš, že šetříš, a že se učíš sebe přemáhati.“

Jaromír dal žebrákovi krejcar, a on mu s pohnutím poděkoval.

„O čem pak přemýšlíš?“ otázal se otec Jaromíra, který s hlavou skloněnou podle něho kráčel.

„Myslím si, čím to jest, že je tak mnoho žebráků,“ řekl chlapec. „Co jich jen vídám každého dne na ulici!“

Příčinou toho jest chudoba,“ řekl otec.

„Ovšem,“ mínil Jaromír, „ale myslím si, proč je přece tolik chudých? Snad by si mohl mnohý z nich přece něco zachovati, dokud je mlád, aby v starosti žebrati nemusil.“

„Částečně máš pravdu,“ řekl otec, „ale docela ne. Mnohý jest mrzák od maličkosti a proto nemohl ani nikdy pracovati. Nemá-li jmění, je odkázán na soucit svých bližních. Mnohý snad za mladých let sice pracoval, ale výdělek jeho byl malý, tak že mu sotva v tu dobu na výživu stačoval, a proto si nemohl ničeho uspořiti. Ty máš posud málo zkušenosti, milý Jaromíre, a nevíš že je mezi stavy lidskými mnohé zaměstnání, při němž se člověk mnoho napracuje, ale málo vydělá. Konečně jsou mezi žebráky i mnozí takoví, kteří, jak jsi pravil, mohli si za mladých let něco uspořiti, ale kteří, bohu budiž žalováno, žili jen pro dnešek a nemysleli na zítřek.“

„Sluší-li pak i takovým dávati almužnu?“ tázal se Jaromír.

„Ovšem,“ řekl otec. „Takoví jsou také velice k politování; neboť oni trpí zaslouženě, a svědomí jim činí výčitky. Takovým nesluší vyčítati jejich dřívější život, zvláště jestli se ve svém neštěstí obrátili; trpí zajisté sami dosti.“

Jaromír se chtěl otce ještě na něco tázati, ale v tom uzřel dva chlapce, kteří nedaleko před nimi něco do výšky vyhazovali. Rád by se byl podíval, jak si ti hoši hrají, ale již byli u cesty, která vedla do polí, a na niž se otec obrátil. Cesta ta vedla jinou stranou k městu a táhla se nedaleko silnice, jen málo a znenáhla od ní se vzdalujíc, tak že šli zase blízko kolem žebráka; poněvadž však byla cesta hluboká, a mezi ní a silnicí rostlo na poli vysoké žito, nebylo jich viděti.

„Jak si to hrají ti hoši?“ tázal se Jaromír otce.

„Chceš-li to věděti, povím ti to,“ řekl otec, „Ti hoši hrají o peníze.“

„O peníze?“ divil se Jaromír, „jak to?“

„Sázejí se spolu o krejcar; padne-li vyhozený peníz k zemi obrácen orlem vzhůru nebo číslicí. Ten, kdo uhodl, jak padne krejcar, vyhrál, druhý prohrál. Tak svěřují svůj majetek náhodě, a jeden z nich buď lehkomyslně ztratí nebo nepoctivě nabude.“

„Což jeden druhému vyhraných peněz nevrátí?“ tázal se Jaromír udiven.

„Mohou se ovšem napřed ujednati, že tak učiní,“ řekl otec, „a pak hrají jen pro kratochvíli; ale často hrají do opravdy, aby jeden na druhém vyhrál.“

„To je nepoctivé,“ mínil Jaromír. „Já ty hochy znám, jeden je Vrtalův Jiří a druhý Smolařův Jozef, a jeho rodiče jsou velmi chudi.“

„Tím trestuhodněji si počíná,“ řekl otec. „Sedneme si zde a poznáme, hrají-li ti hoši žertem nebo do opravdy. Nečiním toho ze zvědavosti, ale abych tě poučil: ty máš také několik krejcarů, snad bys si chtěl také o ně někdy sehráti?“

„Nikdy, tatínku,“ jistil Jaromír.

„Možná, že bys přece pokušení neodolal, kdyby tě někdo sváděl,“ řekl otec, „a proto chci, abys viděl, jak to s těmi chlapci špatně skončí; ze zvědavosti toho neučiním, neboť zvědavi býti nemáme.“

„Ale jak to víte, že to špatně skončí?“ tázal se chlapec.

„Poněvadž skončí každá nepoctivá hra špatně,“ řekl otec; „ale nyní již nemluv.“

Usedli a poslouchali.

„Oba orlové, já vyhrál!“ slyšeti Jiříka.

„Nevídáno,“ řekl Jozef, „však on mi druhý krejcar svého kamaráda zase přivede domů. Má je hlava.“

„Můj orel,“ řekl Jiří a vyhodil krejcary.

„Orel — orel!“ zvolal, když krejcary dopadly; „zase oba moje. Hraješ ještě?“

„Již nemám,“ řekl Jozef.

Chvíli bylo ticho, až se Jozef zase ozval: „Jiříku, dej mi ty krejcary.“

„Což jsi se zbláznil — vždyť jsem je přece na tobě vyhrál!“ smál se Jiří. „Snad chceš říci, abych ti je půjčil?“

„Ne, ty my je musíš dáti, tatínek mi je dal na papír,“ řekl Jozef a dal se do pláče.

„A co je mi do toho!“ smál se Jiří. „Proč jsi hrál!“

„Já myslel, že vyhraju,“ řekl Jozef.

„Aj, podívejme se na chytráka!“ zvolal druhý; „tedy jsi chtěl vyhráti a vyhrané krejcary bys mi byl nevrátil? Nu, teď teprve vidím, co mám dělať!“

„Já za tebou poběhnu a budu křičeti,“ řekl Jozef s pláčem.

„Jen se opovaž,“ hrozil Jiří, „já bych ti dal!“

Otec Jaromírův chtěl již spěchati, aby hochy porovnal, když se tu ozval přívětivý hlas žebrákův: „Hoši, pojďte sem!“

Hoši k němu přistoupili.

„Kolik pak jsi prohrál?“ tázal se Jozefa.

„Dva krejcary, a měl jsem je na papír,“ žaloval chlapec.

„Vidíš, synáčku,“ řekl žebrák, „mně dnes Pán Bůh hojně nadělil, dostal jsem celých dvacet krejcarů; někdy nedostanu ani tři, někdy ničeho, a tak těžce se sem dobelhám. Je mi tě líto, a poněvadž jsem byl dnes tak šťasten, tedy ti ty dva krejcary dám: ale dříve mi musíš slíbiti, že nebudeš nikdy více hráti o peníze.“

Hoši se zarazili.

„Nu slibuješ?“ tázal se stařeček.

„Slibuji,“ řekl Jozef.

„Dobře tedy,“ řekl žebrák: „dám ti ty dva krejcary, abys nebyl doma od rodičů potrestán, ale dříve ještě oba poslyšte, co vám povím: Když jsem byl takový chlapec jako vy, hrával jsem také o krejcary; někdy jsem vyhrál, někdy jsem prohrál; vyhrál-li jsem. lákalo mne to, abych hrál opět, že zase vyhraju; prohrál-li jsem, lákalo mne to také, abych dostal zase to, co jsem ztratil. Tak jsem se stal hráčem náruživým, a náruživosť rostla se mnou. Poněvadž však dospělí takto o peníze nehrávají, přiučil jsem se záhy též způsobu jejich, totiž hře v karty. Často jsem prohrál, a tak se mi jednou stalo, že jsem stál na ulici otrhán, hladov, a zima byla krutá; právě jsem byl prohrál vše, co jsem za celý týden vydělal. Tak mne uviděl jeden pán, který byl znám jako veliký dobrodinec: slitoval se nade mnou a vybídl mne, abych s ním šel do jeho domu; vyptával se mne, mám-li práci a proč tak bídně vyhlížím; netajil jsem mu ničeho; on mnu přijal za sluhu a řekl: ‚Budeš-li poctivý, povede se ti dobře: kdybys se mi však v něčem zpronevěřil, nebo kdybys ještě někdy na karty sáhl, vyhnal bych tě okamžitě.‘

Slíbil jsem, že budu hodný, a byl jsem slovu svému věren: kartám jsem se vyhýbal. U svého dobrého pána byl jsem mnoho roků. Až jednou — bylo mi již padesát let — byl jsem poslán s penězi k jistému obchodníku, kterýž byl mého pána důvěrný přítel. Měl jsem si hodně pospíšiti. Na neštěstí zastihl mne na cestě prudký déšť; vešel jsem do hospody, abych počkal, než déšť uleví, a to bylo moje neštěstí: bylo tam několik hráčů: ve mně oživla stará náruživosť, a — já se dal do hry: mé vlastní peníze byly brzy pryč, já zapomněl na vše kolem sebe, na svého pána i na Boha a hrál jsem penězi pánovými; ze své omámenosti neprobudil jsem se dříve, až mi nezůstalo z peněz mi svěřených ani haléře, neboť oni hráči byli podvodníci. Nyní jsem se vzpamatoval a s pláčem jsem je prosil a zapřísahal, aby mi peníze vrátili, jako ty’s to činil před chvílí, hochu. Vysmáli se mi, a když jsem neustával a žalobou jim hrozil, vrhli se na mne a zbili mne: ve rvačce zlomil jsem si ruku; přemohli a vystrčili mne ven; spadl jsem se schodů a ublížil jsem si na pravé noze tak, že se na ni do smrti nepostavím. Byl jsem dopraven do nemocnice, odkud jsem vyšel jako vyléčený mrzák a — žebrák: můj pán, jemuž velice na tom záleželo, aby byly peníze v čas odevzdány, velmi se rozhněval; zvěděv pak, v jakém stavu se nalézám, vzkázal mi, že mi odpouští, ale abych se neopovážil více na oči mu přijíti: tak jsem prohrál v jediné hře mnoho cizích peněz, své zdraví, dobrého pána, štěstí a spokojenosť a od té doby — jsem žebrákem. Vidíte, milé děti, sedmdesátiletý stařec vyznal se vám ze své chyby, a proč?

Vždyť já jsem z počátku také hrával jen o krejcary jako vy, ale chyba s člověkem roste. Ano, roste — — — ale, hochu, vždyť jsem ti ještě nedal ty dva krejcary,“ rozpomenul se žebrák.

„Nechte si je, dědečku.“ zvolal Jiří, „já mu je vrátím.“

„Nu, to jsi hodný: ale vždyť tobě také musím něco pověděti: víš, jaký užitek měli z mých peněz ti, co mne obehráli? Za dva dny je prohýřili, neboť nespravedlivý statek není požehnán.“

Jiří se zarděl a vrátil Jozefovi krejcary.

„Tu vezměte almužnu, dědečku,“ pravil pak, podávaje žebrákovi své vlastní dva krejcary.

„To, to,“ odpíral stařeček, „vždyť nejsou tvé, a rodiče ti je na něco dali.“

„Nikoli, to jsou mé, jen je vezměte,“ řekl Jiří, „já bych vám dal více, kdybych měl, a vy také mnoho více zasluhujete.“

„Jak to?“

„Poněvadž jste mi ukázal, jak nešlechetně jsem jednal,“ řekl chlapec a utřel si slzu lítostí.

„Nu, jsou-li peníze tvé, pak zaplať ti Pán Bůh,“ poděkoval stařeček, a oba hoši kráčeli tiše k domovu. — —

— „Nu, mezi které náleží tento žebrák?“ tázal se otec Jaromíra po cestě k domovu.

„Ach ovšem mezi ty poslední,“ řekl chlapec.

„A zasluhuje almužny?“

„Zajisté; ode dneška ještě ochotněji budu mu dávati.“

„A proč?“

„Mimo to, že je nešťasten, i proto, že ty dva chlapce snad od jisté záhuby odvrátil.“

„Dobře máš, i já jsem mu povděčen za to, že ti nevědomky pověděl výstražný příklad, jak může jediná chyba člověka učiniti nešťastným,“ dodal otec.