Šlechetnosť, ozdoba dítek/Vyslyšená modlitba

Šlechetnosť, ozdoba dítek Václav Špaček
Do půl noci v lese	Vyslyšená modlitba	Kdo tobě kamenem, ty jemu chlebem

Údaje o textu
Titulek:	Vyslyšená modlitba
Autor:	Václav Špaček
Zdroj:	ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek I. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1883. s. 12–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uvedu vás, milé dítky, do domu zámožného kupce pana Vážného v Hořanech. Pan Vážný není právě doma, odejel do Prahy nakoupit zboží, a jeho dítky, pětiletá Amalie a sedmiletý Bohuslávek, jsou samy doma, podíváme se k nim a poslechneme, co si povídají.

„Mně se dnes po tatínkovi velmi stýská,“ vzdychla si Amálka. „Proč jen vždycky na tak dlouho odjíždí?“

„Tomu ty ještě nerozumíš, Amálko,“ poučoval ji větší Bohuslávek. „Tatínek musí dojížděti do Prahy pro zboží, a ta cesta trvá mu celý den, poněvadž je to do Prahy daleko, a po dráze se dosud jeti nemůže. Proto vyjíždí z domu časně ráno, kdy my ještě spíme, a přijede až v šest hodin večer. Což nyní — nyní je světlo skoro do sedmi hodin večer, ale v zimě bývá již v pět hodin tma, a tu jsem měl vždycky strach, aby se mu snad na cestě něco nestalo.

„Já se o něho také bojím,“ pravila Amálka.

„Nyní se již nemusíš báti,“ těšil ji Bohuslav. „Nyní přijede tatínek vždy za světla.“

„Víš co, Bohuslávku,“ pravila Amálka, „pojďme tatínkovi naproti; Kateřina odešla ku své dceři, a mně se zde stýská, jsme zde tak samotni.“

Kateřina byla stará služka, která obstarávala panu Vážnému domácnosť: neboť ubohé dítky neměly již matky.

Bohuslav sestře přisvědčil; dítky se oblékly, zamkly pokoj, daly klíč do krámu mládenci a šly. Vyšly z městečka a kráčely po silnici do vrchu k lesíku. Tudy musil otec přijeti.

Opustíme je a podíváme se zatím do nuzného bytu dělníka Drábka. Tam to vyhlíží smutně: Otec sedí zamyšlen na rozviklané židli, bledá uplakaná matka chová nejmenší dítko; na posteli spí dvě větší dítky; přikryty jsou matčinou sukní; dvě nejstarší dítky, čtyřletý Antonín a šestiletá Františka, si spolu hrají, sedíce na zemi.

Proč byl otec tak zamyšlen a proč byla matka uplakána?

Těm ubohým vedlo se zle: Otec byl dlouhý čas nemocen; vše co si byl za dlouhý čas uspořil — neboť byl velmi šetrný — vydalo se za chléb a za léky. Ale z toho by si byla hodná rodina tato mnoho nedělala; všichni prosili stále Boha, aby otce jejich uzdravil; vždyť věděla ubohá matka, jak je manžel její šetrný a pracovitý, a doufala, že nastanou zase lepší časy, až bude moci pracovati.

A Bůh vyslyšel jejich vroucí modlitby: otec se uzdravil; ale zkouška jejich měla býti ještě trpčí; nebylo lépe, nýbrž bylo stále hůře. Otec nemohl dostati práce. Jeho pán najal si zatím jiného dělníka, a každý, kdo práci měl, vážil si jí. Drábek prošel celé město, ale všude mu řekli, že nikoho nepotřebují. Šel tedy do blízkých vesnic, ale ani zde ničeho neobdržel; prací polních nebylo ještě mnoho, bylo to brzy z jara, a v každé vesnici bylo pracujícího lidu dosti. Tak se vetřela do spořádané té rodiny nouze, a za ní zlý host — hlad. Ubozí prodávali, kde co bylo, a právě před několika dny prodali poslední peřinu. A dnes neměly z toho již ani krejcaru, a prodati nebylo již také co. Otec i matka nejedli dnes ještě ničeho a pomýšleli s hrůzou, co počíti. Dítky nevěděly ještě o ničem; dostaly před chvílí od matky chléb, — ale byl to poslední kousek.

„Dnes jsem mluvila s kupcovou Amálkou,“ pravila Františka svému bratříčkovi. „Povídala mi, že jel její tatínek do Prahy, a že jí koupí velikou pannu. Já maminku také poprosím, aby mi takovou koupila, až bude trh.“

„Milé dítě,“ pravila matka utírajíc si slzu, „ty se nemůžeš rovnati k Amálce. Pan Vážný jest bohatý kupec, a my jsme velmi chudí.“

„A přece bych nechtěla býti na jejím místě,“ pravila Františka.

„A proč?“ tázala se matka.

„Protože mám vás,“ odvětila Františka, „a ubohá Amálka již nemá maminky.“

„A ty si mne tak vážíš, že bys mne nedala ani za tak pěkný dům, jako má pan Vážný?“ pravila matka. „To mne zajisté budeš rády poslouchati.“

„Budu, budu!“ zvolalo děvčátko objímajíc matku.

V tom se probudilo jedno z dítek na posteli spících, přidružilo se ke dvěma dítkám na zemi a hrálo si s nimi. Ale za chvíli zvolalo: „Maminko, prosím vás, dejte mi kousek chleba!“

Slova ta rozrývala srdce ubohých rodičů. Neměli pro dítky, které tak milovali, ani kousek chleba více. Matka, nemohouc déle zdržeti se pláče, vyšla ven, a otec, pohlížeje s velikým zármutkem na plačící dítko, nemohl ani slova promluviti. Na to se nemohl již déle dívati. Uchopil čepici a vyšel ven. Šel po silnici, nevěda kam. Jediná myšlénka — jak opatřiti dítkám chléb — vyplňovala celou jeho duši. Co měl počíti? Všude již byl, a všude ho odbyli, odnikud nebyla pomoc. A Drábkovi napadla již hříšná myšlénka, že snad Bůh jeho proseb vyslyšeti nechce.

„Co budeme jísti večer, co zítra?“ ty otázky stále ho trápily a žádaly odpovědi.

Najednou se ubohý muž zastavil; zdálo se, že o něčem přemýšlí.

„Nikoli, to nesmí býti!“ zvolal po chvíli. „Nemám-li ničeho, ať mám aspoň poctivé jméno a dobré svědomí.“

„Ale co budou děti jísti?“ připadlo mu zase.

„Bože neopouštěj mne, sice podlehnu,“ zašeptal ubožák a stíral si pot s rozpáleného čela. Pak opět chvíli přemýšlel, a zdálo se, že se rozhodl.

Ubohý Drábek, bojoval hrozný boj, boj se svým svědomím a v boji tom podlehl. Byl již vysílen a sláb. Poznav, že nemůže si nijak poctivě chleba vydělati, vzal útočiště ke hříchu.

Ó, jak velice chybil! Zapomněl zajisté na slova Kristova: „Pohleďte na ptactvo nebeské; neseje, ani žne, ani shromažďuje do stodol, a Otec váš nebeský živí je.“ — Věděl, že pojede bohatý kupec Vážný z Prahy. Poveze mnoho zboží — cukr, kávu, mouku. Dítky nemají čeho jísti; počká tedy zde — nebo lépe, půjde do lesa, co nejdříve se sešeří; až kupec pojede, vyskočí rychle na vůz, uchopí některý balík a uprchne. Kupec ho zajisté nepozná, vždyť bude tma.

Že ho však i v noci někdo viděti bude — spravedlivý Bůh — na to Drábek nyní nepomyslil. Jemu se zdálo, že si jinak již pomoci nemůže. Dal se tedy cestou do polí, a teprve později ubíral se stranou k lesu. Pak šel podle lesa zpět až k silnici, kudy musil Vážný přijeti.

U lesa čekali Amálka a Bohuslávek na svého otce.

„Tatínek dlouho nejede,“ pravila Amálka smutně. „Brzy bude tma; snad se mu něco nestalo.“

Také Bohuslav měl strach, vida, že se již šeří, ale nechtěl dáti před sestrou znáti, že se bojí.

„Já ti povím,“ pravil po chvíli odhodlaně, „budeme se za tatínka modliti, aby se mu na cestě nic nestalo.“

„A jak se budeme modliti?“ tázala se sestřička.

„Říkej to, co já budu říkati,“ pravil Bohuslávek, a poklekl vedle Amálky.

„Tatíčku nebeský,“ modlily se dítky, „prosíme Tě vroucně, ochraňuj našeho dobrého tatínka, aby se mu nic zlého nestalo, a přiveď ho zase zdravého k nám domů. Otče náš jenž jsi v nebesích…“

A dítky modlily se tak nábožně, že by se byl jistě pohnul, kdo by je byl poslouchal.

A někdo je skutečně poslouchal. Byl to Drábek, který zaslechnuv hlasy, nedaleko nich se zastavil. A když slyšel zbožnou modlitbu nevinných dítek, tu se mocně chvěl, a při slovech: „Odpusť nám naše viny — a neuveď nás v pokušení“ vyřinul se mu proud slzí z očí.

„Dobré dětičky,“ šeptal sám k sobě, „modlitba vaše zachránila mne před zločinem. Modlíte se za svého otce a nevíte, že ten, který mu chtěl škodu a leknutí způsobiti, stojí blízko Vás. Jak Ti děkuji, ó Bože, že jsi mi modlitbou těchto dítek osvítil mysl.“

Trvalo chvíli, nežli se Drábek upokojil. Pak vystoupil z houští a popošel k dítkám. Ty ho neznaly.

„Co pak tu děláte?“ tázal se jich.

„Čekáme na tatínka,“ odpověděly.

„Slyšel jsem, že jste se modlily. Za koho pak?“

„Modlily jsme se za tatínka, aby se mu na cestě nic nestalo,“ odvětilo děvčátko.

„A myslíte, že vás Bůh vyslyší?“ tázal se Drábek.

„Ovšem že nás vyslyší,“ řekl Bohuslávek. „Bůh každého vyslyší, kdo se k němu nábožně modlí!“

„A kde pak je tatínek?“ tázal se opět Drábek.

„Je v Praze a přiveze mi pannu,“ pravila Amálka.

„Vy jste šťastné dítky, vy máte, čeho potřebujete, ale mé dítky ubožátka nemají ani sousto chleba,“ vzdychl Drábek.

„A jak se jmenují vaše dítky?“ tázala se Amálka.

„Vždyť ty naši Františku znáš,“ řekl Drábek; „dnes jsi jí vypravovala, že jel tvůj tatínek do Prahy.“

„A vy jste tatínkem té hodné holčičky?“ tázala se Amálka.

„Ano.“

„A řekl jste, že nemáte chleba?“ řeklo zase děvčátko. „Já vám tedy něco povím: modlete se také, a Pán Bůh vám chleba dá.“

Drábek se styděl, že malé dítko již ví, ke komu se máme utíkati v nesnázi o pomoc, a on že na to před chvílí zapomněl.

„Již bude hnedle tma,“ pravil za chvíli; „budete ještě čekati?“

„Budeme,“ řekl Bohuslav, my se tmy nebojíme, a tatínek zajisté již brzy přijede.“

„Tedy zde zůstanu s vámi,“ řekl Drábek a zůstal.

Dítky byly rády; povídaly si o tatínkovi, a Drábek se v duchu pobožně modlil, jak mu bylo děvčátko radilo. Netušil, jak brzy Bůh jeho modlitbu vyslyší.

Za chvíli přijel pan Vážný, a když dítky „tatínku!“ radostně zvolaly, ulekl se.

„Co pak zde děláte?“ tázal se překvapen.

„Čekáme na vás, tatínku, a tento hodný muž byl zde s námi, abychom se nebály!“ vypravovaly dítky.

Teprve nyní povšimnul si pan Vážný opodál stojícího Drábka a pokynul mu, aby přistoupil blíže.

„On má doma tak hodnou holčičku,“ vypravovala Amálka, „a nemají chleba. Tatínku kupte jim nějaký.“

Pan Vážný podíval se na Drábka a tázal se: „Zdá se mi, že jste vy ten muž, který se u mne před nedávnem hlásil o práci?“

Drábek přisvědčil.

„Vezu ti z Prahy pěknou pannu, podívej se,“ pravil pan Vážný dcerušce, „chceš-li, prodám ji zase a koupíme té hodné holčičce chléb.“

„Učiňte to, tatínku, prosím Vás!“ zvolalo děvčátko.

„Nikoli, dobré dítě,“ pravil pan Vážný pohnut, „chtěl jsem tě jen zkoušeti. Panny neprodáme, a hodná holčička bude míti přece chléb.“ Pak řekl Drábkovi: „Nepotřebuji sice právě dělníka, ale pro muže tak hodného, který se nad cizími dítkami ustrnul, najde se práce vždy. Přijďte tedy zítra ke mně; a poněvadž je to s vámi již tak zlé, tedy tu máte na chléb pro dítky.“ A vtiskl překvapenému muži do ruky zlatník.

Drábek radostí nemohl pronésti ani slova. Vůz byl již pryč a on stál zde posud. Když se vzpamatoval, spěchal domů, a byl radostí tak rozechvěn, že se ho manželka až ulekla. A když jí vše pověděl, tu děkovala vroucně Otci nebeskému, že jim pomohl a že muže jejího hříchu uchránil.

Drábek svou poctivostí a pilností novému pánu brzy se zalíbil. Mzda byla slušná a nouze se z jeho příbytku po krátké době vystěhovala. Nikdy nezapomněl na to, jak jím pohnula modlitba nevinných dítek, a pověděl to jednou také panu Vážnému, žádaje ho zároveň za odpuštění. A dobrý pán byl vypravováním jeho o zbožnosti svých dítek až k slzám pohnut. Oba otcové měli dítky své vždy k tomu, aby se rády a nábožně modlily.

Poznejte z toho, milé dítky, jak potřebná je zbožná modlitba. Modlitba vaše, je-li nábožná, má moc velikou a bude jistě vyslyšena.