Školák Kája Mařík/XXII. Vzkříšení

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Školák Kája Mařík
Felix Háj
◄ XXI. Bílá sobota XXII. Vzkříšení XXIII. Pan inspektor a pan faktor ►
Údaje o textu
Titulek: XXII. Vzkříšení
Autor: Felix Háj
Zdroj: skolakkajamarik.cz
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70
logo Wikipedie Kája Mařík

Už od třetí hodiny oživovalo město shluky lidí, kteří zdaleka přicházeli na Vzkříšení. Postávali kolem kostela, plnili chodníky, dívali se, jak v oknech, která vedla do náměstí, kudy s večerem průvod půjde, objevují se dřevěné podstavce různého tvaru, plné svíček, a jak ukazují se tam posud mdlé transparentní obrazy.

Po šesté už bylo lidí kolem kostela černo. Povídali si:

„U Štulců budou rachejtle. U Jiráků bengál! V hostinci ,U koruny‘ taky. Kupec Štefan dá do obou výkladních skříní velké obrazy: Krista Pána na kříži a Krista Pána vzkříšení.“

U staré školy pobíhali výrostci.

„Už jsou tam všichni muzikanti! Bude průba. Starej Lomoz už nesl s kruchty inštrumenty. Pozor! Ticho!“ A do vlahého podvečera nesla se mohutná, slavná píseň: „Hle, vstalť jest nyní Kristus Pán!“ Tlumena byla zavřenými okny, ale přece dolehla na chodník.

Sezváněli všemi. U kostela řadily se děti, dorost, muži, ženy, nechávajíce volné místo pro nebesa a kněze.

Sezváněli po druhé. Od fary vyšel pan farář, od zámku vyšli páni. U Božího hrobu k hnutí nebylo. Když konečně vyšel kněz, nad nímž vážení občané nesli nebesa, přikrývající Nejsvětější, ti první už byli před kostelem, ti poslední ještě v kostele. Kája zvonil oltářními zvonky. Vašek z kadidelnice vypouštěl celá oblaka vonného dýmu. Muzika hrála, starý Lomoz předříkával, lidé zpívali.

Kája zvonil oltářními zvonky…

Pan Štulc pouštěl rachejtle. Zvysoka dopadaly k zemi drobné hvězdičky. Do vysoka rozběhly se vlasatice. Červený bengál zalil celý průvod a zase tam „U koruny“ zelený se rozzářil. Tam zase celý had ve výši se kroutil.

Kája se díval a zvonil, a zpíval, a myslil si, že by tak vydržet jít a jít až do konce života. Ale to už vcházeli do kostela a za chvilku bylo po všem.

Našel tatínka s maminkou, lesních šli za nimi a všichni si libovali, jak to bylo krásné! Zdeňa šla s Kájou napřed.

Po Božím hodě v pondělí dostal Kája pomlázku z lesovny. Oplátkou nesl jim pěkně malované kraslice od maminky. Potom už řekl tatínek: „A už zase začne povinnost, Kájo, škola!“

Bohužel, v těchto dnech Kája na školu zapomněl. Neměl ani dost málo chuti jít. Vlaštovky už stavěly a opravovaly hnízda, fialky už kvetly až u jejich plotu, petrklíče a kohoutky (lecha) rostly v každém koutě, a on tu měl všechnu krásu nechat a jít do školy. Kája šel na maminku: „Chcete slyšet pohádku?“

„Povídej!“

„Tak byl jeden malý člověk a ten se jmenoval Pepíček. Začal chodit do školy, když bylo po malinách. Potom pršelo, padal sníh a svítilo slunce, a on pořád chodil, už asi sto let chodil. Už přilítli špačkové a vlaštovky, a jeho maminka pořád chtěla, aby chodil do školy. Jaká byla ta maminka?“

„No, pořádná, protože chtěla, aby se učil. Ostatně, každý musí chodit celý školní rok. Poslouchej, nejmenoval se ten kluk Kája? Mně se zdá! Nic platno, do školy musíš!“

Maminka šla po své práci a tak se stalo, že konec pohádky vyslechl Péťa.

„Tak vidíš, Péťo, musím! A ten Pepíček pořád v koutečku uplakával, protože stromy za chvíli pokvetou a lesní cesty se budou zelenat, a on, místo aby lítal po zahradě a lese, musí sedět ve škole a číst a počítat. Broučkové v lese už se ptali jeden druhého: Kdepak je Pepíček? Veverky jim pověděly: My jsme ho viděly. Chodí do školy. Nám se také po něm stýská! A lesní králíčkové vystrčili hlavičky z děr a pištěli: My se už nebudeme víckrát líhnout, protože Pepíček se už nechodí na nás dívat. A lesní holubi budou smutně vrkat a ještě na sluníčku se budou vyhřívat a černýma očkama se budou dívat, kde je Pepíček, aby se před ním rozběhli a ukázali, jak jsou hezcí. Pepíček už měl sílu. Jistě by už zabil zmiji jako jeho tatínek; kolik ten už jich zabil! Pepíček už by mu pomáhal. Chyť by kámen, bacil ji do hlavy, až by z ní nebylo nic. A když musí do školy, vylíhne se moc zmijí, sežerou všecky ptáčky. Až půjde Pepík do školy, sesypou se i na něj a on potom umře.“

Péťa chvíli poslouchal, ale protože si asi pomyslil, že to bude delší, stočil se do klubka a spal. Do Káji vjel takový smutek, že se houkavě rozplakal.

Přišla maminka: „Proč pláčeš?“

„Že musím do školy, maminko, a v lese už začíná jaro.“

„Hm,“ řekla maminka krátce. Jen se podívala na skříň a Kája už přestal.

Ale večer zas mu nedalo: „Což kdybych poslal za sebe Zdeňu?“ „Dej už pokoj!“

Ještě druhý den, když už byl oblečený, otálel mezi dveřmi a najednou vyhrkl: „Půjdete, maminko, dnes s obědem tatínkovi?“

„To víš, pokud jsou kultury, tatínek nemůže přijíti.“

„Tak víte co? Já bych nesl oběd a vy byste mohla jít za mne do školy, ju? Jéje, tam je to krásné, maminko! To byste koukala!“

„Už běž! Právě proto, že je to tam krásné, přeju ti to, a neposlechneš-li…“

Kája už nečekal.

Vida, myslil si, maminka se nedala chytit. A dnes je zrovna tak krásně. Copak v zimě! To by chodil pořád rád! Kdyby se mu aspoň pod lavicí nožičky netetelily chutí vyletět do slunce a zeleně!

Čtvrtky a neděle byly pro něj velkými svátky. Obědval v lesovně a ostatní čas mimo nedělní dopoledne v kostele proběhal se Zdeňou, které znamenitě svědčilo!

Dočkal se i dne, v němž broskve v pánovic zahradě zarůžověly bledým červánkem. Stál na cestičce, dech se mu tajil, očka se leskla. Až se zajíkal, když řekl Zdeně: „Vidíš, když nám pan farář povídal o tom, jak Pán Bůh v šesti dnech stvořil svět, jak nejdřív byla pořád tma, až Bůh řekl: Budiž světlo! – já jsem myslil, že bych byl moc rád při tom byl, protože takový zázrak bych moc rád viděl. Vidíš, tady je! Včera ještě byly broskve smutné, červenavé, a dnes se stal zázrak.

To asi Bůh poslal anděla a řekl mu: Doleť ke všem broskvím a zašeptej jim: kveťte! A anděl v růžových šatičkách a s bílými křídly zastavil se i tady, a sotva to řekl, rozvily se všecky najednou. Kdybych to byl věděl, byl bych tady seděl celou noc, abych toho anděla viděl. To musí být zář od něj!“

Zdeňa až pusu pootevřela, jak poslouchala, a opakovala si: „Andělíček Boží pošeptal broskvím: kveťte, a už kvetou a lístků ještě nemají.“

„Jen aby jich mrazík nespálil!“ zatoužil Kája.

A potom už to šlo rychle za sebou. Třešně byly bílé jako panenky, za nimi přispěchaly hrušně s bílým květem, už i jabloně růžověly, a Kája se Zdeňou chodili jako očarováni tou krásou.