Školák Kája Mařík/XIX. Začátek pašijového týdne

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Školák Kája Mařík
Felix Háj
◄ XVIII. Květná neděle XIX. Začátek pašijového týdne XX. Velký pátek ►
Údaje o textu
Titulek: XXXXX
Autor: Felix Háj
Zdroj: skolakkajamarik.cz
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70
logo Wikipedie Kája Mařík

Cestičku do sakristie a tím k tolik žádoucímu ministrování měl teď Kája prošlapanou. Věděl, že bude ještě dlouho trvat, než bude smět „doopravdy“ začít, ale jemu stačilo, že teď to půjde rozhodně snáze dostat se k ministrování u „Božího hrobu“.

Vaškovi Nejedlých, prvnímu ministrantu, slíbil už o Květné neděli tři „Jidáše“, vdolky medem mazané, které maminka na Bílou sobotu pekla. Vašek v pondělí dělal drahotu. Byl už „třeťák“, odříkával při mši sv. latinu „jako když bičem mrská“, jak sám o sobě říkal.

A tak Vašek zastavil Káju před jednou hodinou: „Musíš něco přidat! Slávek správcovic mi slíbil bažantí péra a malého kanárka, hned jak se jim vylíhne.“

„Už někdy ministroval?“ ptal se Kája.

„To ne!“

„Tak vidíš! Já o Květné neděli.“

„No, on neministroval, ale taky neupad’ s misálem jako ty. Tak, co přidáš?“

„Přidám ještě dva vdolky, ale ty budeš mít jistější než toho mladého kanára. Já už byl u správců kolikrát s vyřízením, ale kanára jsem tam neviděl.“

„No tak se přeptej! Přineseš tedy v sobotu ráno pět Jidášů, ale hodně mazanejch! A jestli nemají u správců kanára, tak smíš ministrovat už v pátek po poledni.“

Kája šel domů s těžkou starostí. Už uznával, že má maminka pravdu, když někdy říká: „Jsou to starosti na tom světě!“ Už je má taky, ty starosti. Nikdá nevěděl, co to je. Myslíval si: To si ti velcí vzpomenou nějaké slovo, aby malý člověk nevěděl, co to je. Starosti! To bylo dřív u něj slovo jako „hodina“. K ničemuž! Chytej to! Zmáčkni to! Dej to do škatulky! Vždyť to není vidět! Teď už to ví. Starost je horší než „hodina“. Starost ho pálí v hlavě. Pět vdolků! A jestli mají u správců kanára!

Kája chodil hájovnou jako s kamenem na zádíčkách a vzdychal, až maminka přísně se zeptala:

„Copak zas chodíš jak neživý? Nosíš snad v hlavě zas nějaké darebáctví s prachem? To by tak ještě chybělo – v pašijovém týdnu!“

Kája poznal, že maminka má dnes asi také starosti. Proto honem se hnal po práci.

Druhý den, než snídal, udělal mamince návrh: „Já bych dnes za vás donesl tatínkovi oběd a vy byste mohla jít za mne do školy.“

„Pročpak?“ zeptala se.

„Já musím moc myslet a ve škole nemám na to kdy, mám starosti.“

„Ty, Kájo? Co máš v hlavě? Ale hned s tím ven! Co máš v hlavě?“

„Pět jidášů a kanára správcovic, maminko.“

Za pět minut věděla maminka všecko.

„Vaškovi dáš tři vdolky, to je dost. A toho kanára také pusť z hlavy. Správcovic jakživi kanára neměli. To Slávek lhal.“

Kája poposkočil. Tři Jidáši a kanár vylítli z hlavy. Už tam zbyla jen malinká starost o ty dva jidáše. No, musí na Zdeňu. Jim tam není o vdolek jako u nich doma, když maminka, jak on byl ještě malý, dlouho a dlouho stonala, tatínek jí musil vzít dva doktory a stálo to moc peněz. Všecko, co maminka dřív ušetřila, přišlo pryč a tatínek s maminkou musili šetřit znovu.

Slávek správcovic pozbyl na ceně. Vašek Nejedlých mu řekl před „třeťákama“, že lže, ale ty dva jidáše nechtěl slevit.

O Zeleném čtvrtku vyjednával Kája se Zdeňou: „Bude péct vaše maminka jidáše?“

„Bude,“ řekla Zdeňa hrdě. „S medem!“

„Heleď, mohla bys mi přinést dva, ju?“

„To by bylo málo! Naše maminka dělá maličké. Ty bys dal jeden najednou do pusy. To já ti jich přinesu víc.“

Kája byl spokojen. Vašek bude také spokojen. Kája jidáše skoro tak rád jako rozpíčky, ale vzdá se jich, jen když bude smět klečet u Božího hrobu.

Večer toho dne šli od lesních i hajných všichni na večerní pobožnost. Nikdo z nich po cestě nemluvil. A když Kája poposkočil, napomenul ho tatínek:

„Je Zelený čtvrtek, kroť se!“

V kostele bylo všecko jinačí než jindy. Smutné a vážné oltáře byly holé, všechny kříže otočeny byly fialovými rouškami. U Božího hrobu byly dveře pootevřené, ale bylo tam tma.

Pan řídící nehrál na varhany, jen začal zpívat a lidé tak pomalu zpívali. Pan farář modlil se litanie u postranního oltáře. Kostelník se neusmíval jako jindy a po skončené pobožnosti nasadil si brejle, provázkem přetáhl kolem hlavy, rozsvítil v první lavici svíčku a začal:

„Tisíckrát buď pozdravený, o kříži přesvatý!“

A nikdo z kostela neodcházel, až přezpívali poslední verš.