Čtenářka
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čtenářka |
| Autor: | André Lemoyne |
| Zdroj: | Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 285–286. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
I. [editovat]
Zem celá bílá jest a všady sněhu jas,
a zvony kostelní v něm ztratily svůj hlas.
Jen hádáš, z daleka že zvoní klekání,
však mdlý jest jeho zvuk a tuhne v zalkání.
A strmých topolů dvě řady míhají
a v mlze chvějí se vod zmrzlých na kraji.
Pod nebem šedivým, kde nepřelítne pták,
jak padnul na srdce by věčné zimy mrak.
II. [editovat]
Leč co nám padlý sníh, co divá vichřice,
když v krbech plameny nám hrají záříce?
Když sněhu kotouče prášící do oken
v smích bouřný roznítí náš velký oheň jen?
Co v karanteně nás jal zimy led a svist,
pojd Joinvillea teď a La Fontaina číst!
Ti čarní bajkáři, Champagně básníci
jsou dobří přátelé v svár vichrů bouřící.
Ó milá čtenářko se zlatým hlasem, víš,
že starou legendou nás znova okouzlíš!
Tebou jest pochopen básník i kronikář,
jenž chránit dovede ve srdci mládí zář.
A pak, což nemám vše, což pro nás tajemstvím,
co prosa neřekne, co nevysloví rým?
Co umřít nemůže, byť zhas’ den bezděky?
Toť lásky paprslek, jenž svítí na věky!
