Óda jeseni

Ty dobo mlh a plodů zrajících,
ty slunce uzrálého věrný druhu,
s ním kane požehnání z dlaní tvých,
že střechy kynou v zralých hroznů kruhu,
s omšených jabloní že plod se chýlí
a zralost v jádro všeho proniká,
jímž kypí dýň a lísky slupka plní
se jádrem sladkým, květů veliká
jímž kyne v lukách žeň, kam včely pílí,
dnů teplých stálostí, že až se mýlí
neb cely plastvů jich se medem vlní.

Kdo ve tvých špižírnách tě neviděl?
Ba, mnohý tebe zřel u stodol vrat,
jak bezstarostně sedíš, kšticí spěl
ti vítr z řešet, neb tě viděl spát
na snopu polžatém výparem máku,
srp v dlani šetřil drn a sterý květ,
neb jindy sběrače jak zřel tě klasů
se snopem na hlavě skrz vodu spět,
neb stát u lisu jablečníku, v zraku
klid tichý, dlouho dívat se, jak v tlaku
vytéká šťáva zlatitého jasu!

Ty jara písně, kde jsou nyní teď?
Ó nepomni jich, máš svou hudbu taky!
Když mroucí zkvítá den skrz mraků zeď,
v zář růží stápí strniště, kdy mraky
much, jepic truchlí řeky na pobřeží,
se nesou výš a k zemi tíhnou zas,
jak vítr lehounký je tiše nese,
se strání zelených zní jehňat hlas,
tu z meze cvrček ozval se a svěží
hlas červenky od plotu zahrad běží,
křik vlaštovek se v sboru vzduchem třese...